27 C 259/2021-33 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Předmětem řízení byl nárok žalobce na zaplacení částky 4 341 Kč spolu s příslušenstvím, jíž se domáhal s odůvodněním, že žalovaný s původním věřitelem uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které původní věřitel poskytnul žalovanému částku ve výši 3 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit do [datum]. Žalovaný tuto částku nevrátil a vznikla mu tak povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 1 344 Kč a náklady upomínání ve výši 100 Kč. Žalobce se stal věřitelem této pohledávky za základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16. 11. 2020. 2. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázané, že žalovaný se společností [právnická osoba] uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru, v níž se společnost [právnická osoba] zavázala žalovanému poskytnou částku 3 000 Kč, kterou se po jejím obdržení žalovaný zavázal vrátit nejpozději do 360 dní ode dne poskytnutí částky. V řízení nebylo prokázáno, že by uvedená částka byla žalovanému poskytnuta, tak, aby vznikla povinnost žalovaného tuto částku vrátit i spolu s případným úrokem, poplatky a smluvní pokutou. 3. Lze doplnit, že tím, že se žalobce nedostavil k jednání, byť se z účasti na něm omluvil, vyloučil se z možnosti poskytnutí poučení podle §118a odst. 1,3 o.s.ř., o tom, aby tvrdil všechny pro řízení rozhodné skutečnosti a navrhl k jejich prokázání důkazy. Poučení podle §118a o. s. ř. se totiž poskytují jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobí, že se mu příslušného poučení nedostane (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 832/2006, ze dne 27.9.2006, v:www.nsoud.cz, rozh. Městského soudu v Praze sp.zn. 14 Co 426/2002 aj.). Podmíněná žádost žalobce o odročení jednání pro případ, že by soud neměl shora uvedenou skutečnost za prokázanou, není způsobilým procesním úkonem, pro svou podmíněnost, neboť i procesní úkon musí splňovat kritérium určitosti; nikoliv vykazovat nahodilost plynoucí z uvážení soudu nad prokázaným skutkovým stavem. Takovým způsobem by soud nejednal nestranně, tak jak mu ukládá ustanovení čl. 81 odst. 1 Ústavy. Žádost žalobce nesplňuje ani požadavky ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., neboť odročení jednání ze vázáno na důležitý důvod, jímž však nemůže být nesplnění procesních povinností žalobce,tj. povinností tvrzení a povinnosti důkazní. Označení důkazu a navrhnutí jeho provedení, tak musí být z povahy věci samé učiněno jednoznačným způsobem, tak aby bylo patrné, zda takovým úkonem účastník řízení důkaz navrhuje či nikoliv. Pro úplnost soud dodává, že nelze plnění důkazní povinnosti přesouvat na soud, vyjma situací, kdy předložení důkazu není pro účastníka řízení objektivně dosažitelné. 4. Vzhledem k tomu, že nebyl prokázána shora uvedená skutečnost, nelze dojít k závěru, že žalovaného stíhá povinnost k platbě, která je předmětem řízení. Z uvedeného důvodu soud žalobu pro nedostatek věcné pasivní legitimace žalovaného, zamítnul. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., a contrario, když žalovanému náklady řízení nevznikly.