27 C 349/2020-32 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 400 EUR, jíž se domáhala po žalovaném s odůvodněním, že žalobkyně měla na den [datum] potvrzenou rezervaci na let žalovaného č. [anonymizováno] [číslo] z [anonymizováno] do [obec], který měl přiletět v čase 17:55 hodin, avšak žalobkyně byla žalovaným převedena na let č. [anonymizováno] [číslo], jenž přiletěl do [obec] v 23:17 hodin. Celkové zpoždění tak činilo 5 hodin a 22 minut, přičemž vzdálenost mezi [anonymizováno] a [anonymizováno] činí 1 618 km. 2. Žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby s odůvodněním, že dle ustanovení § 2553 odst. 3 občanského zákoníku musí cestující uplatnit právo na náhradu škody bez zbytečného odkladu, nejpozději do šesti měsíců od provedení přepravy. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuplatnila svůj nárok včas, nárok dle uvedeného ustanovení zaniknul. 3. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav: 4. Z rezervace [číslo] má soud za prokázané, že žalobkyně měla rezervovanou palubní vstupenku na let č. [anonymizováno] [číslo] z [anonymizováno] do [obec] na den [datum] s časem příletu 17:55 hodin. Z kopie e-mailové komunikace ze dne [datum] má soud za prokázané, že [právnická osoba] [právnická osoba], jež zastupovala žalobkyni, požádala pracovníka žalované o vyjádření k zpožděným a zrušeným letům. Z uvedené komunikace nevyplývá, že by žalobkyně v zastoupení žádala paušalizovanou náhradu škody. Právní zástupce žalobkyně uplatnil nárok na paušalizovanou náhradu škody vůči žalovanému e-mailem dne [datum] a dne [datum]. 5. Z ostatních důkazů soud nezjistil pro věc nic významného. 6. Soud po té posoudil každý důkaz zvlášť, všechny ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 7. Podle ustanovení § 2553 odst. 1 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravy, nebyla-li přeprava provedena včas. Podle odstavce třetího práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. 8. Podle rozhodnutí Městského soudu v Praze, vydaného pod č. j. 18Co 265/2019 – 62, vydaného dne 23. 10. 2019, otázka, zda Nařízení Rad (ES) č. 261/2004 (dále jen„ Nařízení“) umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., musí být vyřešena tak, že vzhledem k tomu, že Nařízení neupravuje lhůty pro uplatnění nároků, které jsou v něm zakotveny, je třeba aplikovat vnitrostátní právní úpravu, konkrétně pak shora uvedené ustanovení o. z. 9. Argumentace žalobce spočívající v tom, že uvedené rozhodnutí bylo Ústavním soudem dne 10. 3. 2020, pod sp. zn. IV. ÚS 286/20 zrušeno a věc vrácena k novému rozhodnutí a projednání, je lichá a zavádějící, neboť uvedené rozhodnutí nebylo Ústavním soudem zrušeno z důvodu, že v rozhodnutí vyjádřený názor Městského soudu byl nesprávný, ale ke zrušení rozhodnutí došlo z důvodu chybného poučení o opravných prostředcích, čímž došlo dle názoru Ústavního soudu, k porušení ústavního práva na soudní ochranu, pokud jí stěžovatelce bylo (nesprávně) v poučení o dovolání sděleno, že dovolání proti napadanému rozhodnutí není přípustné. 10. Otázka, zda Nařízení umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., přitom (shodně se stanoviskem vyjádřeným ve shora uvedeném rozhodnutí Městského soudu), byla již před Evropským soudním dvorem vyřešena v rozhodnutí sp. zn. C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV, tak, že Nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se k podání žaloby. 11. Shodně stanoví Evropská komise, ve výkladových stanoviscích (Sdělení Komise – Pokyny pro výklad nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a nařízení Rady (ES) č. 2027/97 o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002), kdy v bodě 8.2., konstatuje, že Nařízení nestanoví lhůtu pro podání žaloby u vnitrostátních soudů. Tuto záležitost upravují vnitrostátní právní předpisy jednotlivých členských států týkající se promlčení. Dvouletá promlčecí lhůta podle Montrealské úmluvy není pro žaloby podané podle nařízení relevantní a nedotýká se vnitrostátních právních předpisů členských států, jelikož opatření k náhradě škody stanovená v nařízení nespadají do oblasti působnosti zmíněné úmluvy, poněvadž mají odčinit nepříjemnosti způsobené cestujícím, přičemž představují dodatečná opatření k systému náhrady škody stanovenému v úmluvě. Lhůty mezi jednotlivými členskými státy se proto mohou lišit. 12. Z výše uvedeného tak vyplývá, že nároky cestujícího z přepravy nikoliv včasné, se promlčují v šestiměsíční lhůta, počítané ode dne, kdy mohl cestující právo uplatnit poprvé (§ 628 o. z.). 13. Předmětný let se uskutečnil dne [datum], šestiměsíční lhůta uplynula marně dnem [datum], kdy nárok na paušalizovanou náhradu škody byl uplatněn až právním zástupcem žalobkyně a nikoli [právnická osoba] [právnická osoba], která ve svém e-mailu pouze žádala vyjádření ze strany žalovaného k tam uvedeným letům. S ohledem na tyto skutečnosti, dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně je dle shora citovaného ustanovení promlčen. 14. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl zcela úspěšný. Má nárok na náhradu nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za úkon dle vyhl. č. 251/2015 Sb. V řízení žalovaný učinil celkem 3 úkony (příprava, vyjádření k žalobě, účast u jednání 2x). Celkem tak náhrada nákladů činí 1200 Kč.