6 C 401/2016 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobce podal dne 30. 12. 2016 u zdejšího soudu žalobu proti žalovaným [celé jméno původního účastníka] a [celé jméno žalované] o zaplacení částky 9 600 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že je vlastníkem pozemků [anonymizováno] [číslo] o celkové výměře [číslo] [anonymizováno] a [anonymizováno] [číslo] o celkové výměře [číslo] [anonymizováno], v [katastrální uzemí], zapsaných na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen předmětné pozemky). Z místního šetření bylo zjištěno, že žalovaní, kteří jsou manželé, neoprávněně užívají části předmětných pozemků, konkrétně u [anonymizováno] [číslo] část o výměře [anonymizováno] m² a u [anonymizováno] [číslo] část o výměře [anonymizováno] m², jako součást zahrady, ovšem bez právního důvodu, čímž se ve smyslu ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákon, neoprávněně obohacují na úkor žalobce. Tyto části pozemků jsou užívány s pozemkem parc. [číslo] v katastrálním území Dejvice, který je ve vlastnictví a společném jmění žalovaných. Žalobce při stanovení částky relevantní pro vydání bezdůvodného obohacení vycházel z ceny 120 Kč/metr2/rok, která byla stanovena v souladu s výměrem Ministerstva financí. Žalobce tak celkem požaduje částku 9 600 Kč, a to za dobu od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 částku 4 800 Kč a za dobu od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 rovněž částku 4 800 Kč. Žalobce opakovaně vyzýval oba žalované k vydání bezdůvodného obohacení, resp. k zaplacení náhrady za faktické užívání výše uvedených pozemků, a to výzvou k úhradě ze dne 27. 1. 2016, výzvou – upomínkou na úhradu za faktické užívání ze dne 23. 3. 2016, výzvou – upomínkou na úhradu za faktické užívání ze dne 25. 5. 2016 a dále předžalobní upomínkou na úhradu za faktické užívání ze dne 15. 8. 2016. Právní zástupkyně žalobce rovněž vyzývala oba žalované k úhradě dlužné částky, a to předžalobní výzvou ze dne 6. 12. 2016, avšak žalovaní ničeho neuhradili. 2. Soud zjistil z úřední činnosti, že první žalovaný, pan [celé jméno původního účastníka], zemřel dne 6. 6. 2016, tedy ještě před podáním žaloby. Soud proto usnesením, č.j. 6C 401/2016-18 ze dne 26. 1. 2017, které nabylo právní moci dne 1. 3. 2017, řízení proti prvnímu žalovanému zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Žalobce na výzvu soudu podáním ze dne 15. 3. 2017, doručeným soudu dne 16. 3. 2017, opravil žalobní petit tak, aby ukládaná povinnost směřovala pouze vůči jediné žalované. 3. Soud rozhodl podle žaloby platebním rozkazem, č.j. 6C 401/2016-26 ze dne 20. 3. 2017, který se však žalované nepodařilo doručit do vlastních rukou. Soud jej proto usnesením ze dne 12. 4. 2017 zrušil. 4. Žalovaná v písemném vyjádření žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Odmítla tvrzení žalobce, že by spolu s manželem neoprávněně užívali části specifikovaných pozemků o výměře cca [anonymizováno] m² a [anonymizováno] m², a že je neoprávněně užívali jako součást zahrady a tím se na úkor žalobce neoprávněně obohacovali. Žalovaná je přesvědčena, že z její strany nedochází, a v minulosti s jejím manželem nedocházelo, k neoprávněnému užívání částí specifikovaných pozemků, a to z toho důvodu, že v minulosti k těmto pozemkům řádně vydrželi vlastnické právo. V roce 1980 došlo na základě rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání ze strany Obvodního národního výboru v [obec a číslo] ke zřízení práva osobního užívání pro [celé jméno původního účastníka] (manžela žalované) a žalovanou, k pozemkům parc. [číslo]. Následně došlo počátkem devadesátých let k transformaci tohoto práva osobního užívání na právo vlastnické, a to s ohledem na změnu právní úpravy přijaté změnou zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákon. Důvodem vzniku nesouladu mezi faktickým stavem, tak jak jsou a byly předmětné pozemky po celou dobu ze strany žalované a jejího manžela užívány a připloceny, a stavem, v jakém jsou v současné době zapsány v evidenci katastru nemovitostí, je ten, že do pozemků parc. [číslo] byl počátkem osmdesátých let vytvořen zářez, jenž byl původně navržen v rámci areálu [anonymizováno] I. pro výstavbu osmi garáží. K realizaci této výstavby však nikdy nedošlo a bylo rozhodnuto o tom, že předmětné vybočení komunikace (pozemek parc. [číslo]) nemá žádný účel ani opodstatnění. Z toho důvodu bylo dne 6. 2. 1984 odborem výstavby Obvodního národního výboru v [obec a číslo], rozhodnuto o tom, že se navržená změna stavby – zrušení odstavné plochy a vyrovnání komunikace povoluje. Podstatná je skutečnost, že již v roce 1984 došlo k zaplocení předmětných pozemků, resp. k pozemku parc. [číslo] ve vlastnictví žalované a jejího manžela byla připlocena i část pozemků, nyní vedených jako pozemky parc. [číslo]. Toto oplocení, resp. místo jeho umístění, se po celou dobu trvání vlastnického práva žalované a jejího manžela k pozemku parc. [číslo] nezměnilo, a takto vybudovaný plot se od doby jeho výstavby nachází na stejném místě až dodnes. Po celou dobu tak byly všechny pozemky (tedy pozemek parc. [číslo] předmětné části pozemku parc. [číslo]) užívány jako jeden celek, když s ohledem na shora uvedené žalovaná a její manžel neměli jakékoliv pochybnosti o oprávněnosti jejich užívání i předmětné části cca [anonymizováno] m² pozemku parc. [číslo] m² pozemku parc. [číslo]. Části těchto sousedních pozemků žalovaná a její manžel po celou dobu užívali a nakládali s nimi jako s vlastními. Je třeba vzít především v potaz veškeré okolnosti, za kterých držba vznikla, kdy na jedné straně ve vztahu vystupuje a v minulosti vystupoval [stát. instituce], resp. Obvodní národní výbor v [obec a číslo], a na straně druhé vystupuje žalovaná, resp. žalovaná a její manžel jako fyzické osoby. Při posuzování omluvitelnosti omylu je přitom třeba přihlédnout k tomu, kým byl omyl vyvolán. Byl-li vyvolán státním orgánem, omluvitelnost takto vyvolaného omylu se bude posuzovat shovívavěji, než jiné případy omylu (viz. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22Cdo 2121/2008 ze dne 2. 7. 2009). Žalovaná je přitom přesvědčena, že předmětný omyl byl způsoben právě žalobcem. Žalobce vyrozuměl žalovanou a jejího manžela o tom, že mají neoprávněně užívat sporné části pozemků, poprvé až dopisem ze dne 2. 9. 2015 od [právnická osoba], tedy po více, jak 23 letech ode dne, kdy mělo dojít k transformaci práva osobního užívání na právo vlastnické podle ust. § 872 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, resp. po více jak 30 letech, kdy bylo upuštěno od plánované výstavby garáží. Po celou dobu se žalobce na žalovanou a jejího manžela neobrátil s tím, že by snad měli užívat předmětný pozemek neoprávněně, či s výzvou k přemístění podle něj neoprávněného oplocení. Žalovaná a její manžel tak nikdy neměli k dispozici informaci, že by vlastníkem sporné části pozemku nebyli. Pokud v současné době žalobce hovoří o tom, že se musí vždy za všech okolností chovat s péčí řádného hospodáře, je otázkou, proč za celou dobu držby sporného pozemku ze strany žalované a jejího manžela tento stav nezpochybňoval. Žalovaná a její manžel užívali zaplocené sporné části pozemku s vědomím, že jim náleží vše do jejich vlastnictví. Ve prospěch dobré víry hovoří právě i fakt, že rozsah vlastnického práva nebyl ze strany žalobce nikdy zpochybněn. I tuto skutečnost je přitom podle názoru Nejvyššího soudu ČR potřeba vzít při rozhodování v potaz. V rozsudku ze dne 31. 5. 2005 sp. zn. 22Cdo 1240/2004 se Nejvyšší soud vyslovil tak, že na omluvitelnost omylu lze usuzovat i z následného chování vlastníka pozemku, tedy zda se jako vlastník části pozemku, nacházejícího se za oplocením, choval. Pokud tomu tak není, svědčí i tato skutečnost pro dobrou víru držitele, že mu připlocená část sousedního pozemku náleží. Jednou ze základních podmínek vydržení je nepřetržitá doba držby věci v dobré víře po stanovenou dobu, v případě nemovitých věcí po dobu 10 let. Tato podmínka byla v případě žalované a jejího manžela nepochybně splněna. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR lze přitom vydržet i část pozemku, přičemž není bez zajímavosti, že v potaz bývá brán i poměr výměr dotčených pozemků. Oprávněná držba je přitom podle judikatury připouštěna i v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až okolo 50 % výměry pozemku skutečně vlastněného. V tomto případě tvoří výměra drženého pozemku cca 40 m² vůči 394 m2 skutečně vlastněného pozemku, tedy cca 10 % výměry skutečně vlastněného pozemku. Žalovaná je dále přesvědčena, že v daném případě byly splněny i podmínky dobré víry držitele. Při posuzování dobré víry je přitom třeba přihlížet ke všem skutečnostem a okolnostem, které mají za následek nesoulad mezi stavem v katastru a stavem skutečným. I podle judikatury se při posuzování omluvitelnosti omylu držitele nepovažuje za rozhodující soulad skutečného stavu užívání nemovitosti s evidenčními údaji v katastru nemovitostí, ale požaduje se posouzení všech okolností držby. Žalovaná je přesvědčena, že v daném případě bylo skutečně z její strany a ze strany jejího manžela postupováno s tzv. obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem tohoto případu požadovat. Nejvy