61 C 274/2020 — Obvodní soud pro Prahu 6

Žalobci se svým návrhem domáhali zaplacení náhrady škody ve výši 250 EUR každému s odůvodněním, že se dne [datum] účastnili letu č. [anonymizováno] [číslo] z [anonymizováno] do [obec]. Operujícím leteckým dopravcem byl žalovaný. Let byl zpožděn na příletu o více než 3 hodiny. Žalovaný namítnul promlčení tohoto nároku podle § 2553 o. z., neboť právo na náhradu škody vzniklé tím, že přeprava nebyla provedena včas, nebylo uplatněno u žalovaného do šesti měsíců. V řízení byly prokázány následující skutečnosti: Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobci měli rezervaci na let provozovaný žalobcem, který byl zpožděn. Dále mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobci uplatnili nárok na náhradu škody z důvodu zpoždění uvedeného letu až výzvou k plnění ze dne [datum]. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Nesporný skutkový stav soud posoudil podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu. Podle rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23.10.2019, č. j. 18Co 265/2019 – 62, otázka, zda Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 (dále jen„ Nařízení“) umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o.z., musí být vyřešena tak, že vzhledem k tomu, že Nařízení neupravuje lhůty pro uplatnění nároků, které jsou v něm zakotveny, je třeba aplikovat vnitrostátní právní úpravu, konkrétně pak shora uvedené ustanovení o. z. Soudu je známa skutečnost, že citované rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo Ústavním soudem dne 10. 3. 2020, pod sp. zn. IV. ÚS 286/20, zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Důvodem tohoto postupu Ústavního soudu však bylo to, že Městský soud v Praze stěžovatelku chybně poučil o opravných prostředcích, čímž došlo k porušení ústavního práva na soudní ochranu. Právní závěry odvolacího soudu zůstaly přezkumem Ústavním soudem zcela nedotčeny. Otázka, zda Nařízení umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., přitom (shodně se stanoviskem vyjádřeným ve shora uvedeném rozhodnutí Městského soudu), byla již před Evropským soudním dvorem vyřešena v rozhodnutí sp. zn. C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV, tak, že Nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se k podání žaloby. Shodně stanoví Evropská komise, ve výkladových stanoviscích (Sdělení Komise – Pokyny pro výklad nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a nařízení Rady (ES) č. 2027 o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002), kdy v bodě 8.2. konstatuje, že Nařízení nestanoví lhůtu pro podání žaloby u vnitrostátních soudů. Tuto záležitost upravují vnitrostátní právní předpisy jednotlivých členských států týkající se promlčení. Dvouletá promlčecí lhůta podle Montrealské úmluvy není pro žaloby podané podle nařízení relevantní a nedotýká se vnitrostátních právních předpisů členských států, jelikož opatření k náhradě škody stanovená v nařízení nespadají do oblasti působnosti zmíněné úmluvy, poněvadž mají odčinit nepříjemnosti způsobené cestujícím, přičemž představují dodatečná opatření k systému náhrady škody stanovenému v úmluvě. Lhůty mezi jednotlivými členskými státy se proto mohou lišit. Podle ustanovení § 2553 odst. 1 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Podle odstavce třetího citovaného ustanovení musí cestující práva podle předchozích odstavců uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Z výše uvedeného tak vyplývá, že nároky cestujícího z přepravy nikoliv včasné, se promlčují v šestiměsíční lhůta, počítané ode dne, kdy mohl cestující právo uplatnit poprvé (§ 628 o. z.). Vzhledem k tomu, že přeprava byla provedena dne 5. 8. 2018, prvním dnem, kdy mohly být nároky z pozdě provedené přepravy uplatněny, byl tento den. Nárok žalobců se tak promlčel dnem 6. 2. 2019, když žalobci svá práva u dopravce uplatnili až písemnou výzvou ze dne 22. 7. 2019 a žalovaným promlčení nároku namítnul. Soud proto žalobu zamítnul. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl ve věci zcela úspěšný a má nárok na náhradu nákladů v paušální výši podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za dva úkony (vyjádření k žalobě, účast na jednání) x 300 Kč.