8 C 13/2021-30 — Obvodní soud pro Prahu 6

Žalobkyně se svým návrhem domáhala náhrady škody ve výši 250 EUR. Žalobu odůvodnila tím, že měla rezervaci na let [anonymizováno] [číslo], který se měl konat dne [datum] z Letiště [obec] na Letiště [anonymizována dvě slova]. Tento let byl zrušen. V souvislosti se zrušením letu vznikl žalobkyni nárok na finanční kompenzaci ve výši 250 EUR podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004. K námitce žalovaného ohledně uplatnění nároku žalobkyně uvedla, že žádost o úhradu kompenzace byla zaslána žalovanému [datum], přičemž zpožděný let byl uskutečněn [datum]. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, neboť žalobkyně neuplatnila nárok na náhradu bez zbytečného odkladu, nejpozději však do šesti měsíců podle § 2553 odst. 3 občanského zákoníku ode dne, kdy se let měl konat. Nárok žalobkyně je tedy promlčen. Let na který měla žalobkyně rezervaci, se měl konat [datum], byl však zrušen již [datum] a žalobkyni byla refundována cena letenky. V řízení byly prokázány následující skutečnosti: Žalobkyně měla rezervaci na let z [obec] na Letiště [anonymizována dvě slova] na den [datum] s odletem v 12:30 hodin a na zpáteční let [datum] s odletem 21:55 hodin a příletem do [obec] 14. 1. 2020 v 00:50 hodin (elektronická letenka vystavená [webová adresa]). Žalobkyně postoupila vůči [právnická osoba] [anonymizováno] se sídlem v [anonymizováno] vlastnické právo a právní titul k pohledávce, jak je uvedeno ve smlouvě o postoupení pohledávky, jakýkoliv nárok vůči letecké společnosti na finanční náhradu a odškodnění, náhradu škody nebo náhradu podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, Montrealské úmluvy z roku 1999, brazilského spotřebitelského zákoníku a brazilského zákona o letectví nebo jakéhokoli jiného předpisu o právech cestujících v letecké dopravě. Společnost [anonymizována dvě slova] poté požádala o úhradu kompenzace za zpožděný let [anonymizováno] [číslo] s datem [datum] z [obec] do [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] žádostí ze dne [datum]. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně v řízení předně neprokázala, že by měla rezervaci na let, který měl být proveden [datum], neboť předložila elektronickou letenku na let, který se měl uskutečnit dne [datum]. Žádost o kompenzaci se vztahovala k letu ze dne [anonymizována dvě slova] [rok]. K letu ze dne [datum], který byl ze strany žalovaného zrušen, však žalobkyně žádost o kompenzaci nepředložila. Neprokázala tedy, že by včas ve lhůtě 6 měsíců ode dne, kdy se měl konat zrušený let, uplatnila u žalovaného nárok na kompenzaci. Podle rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23.10.2019, č. j. 18Co 265/2019 – 62, otázka, zda Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 (dále jen„ Nařízení“) umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o.z., musí být vyřešena tak, že vzhledem k tomu, že Nařízení neupravuje lhůty pro uplatnění nároků, které jsou v něm zakotveny, je třeba aplikovat vnitrostátní právní úpravu, konkrétně pak shora uvedené ustanovení o. z. Soudu je známa skutečnost, že citované rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo Ústavním soudem dne 10. 3. 2020, pod sp. zn. IV. ÚS 286/20, zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Důvodem tohoto postupu Ústavního soudu však bylo to, že Městský soud v Praze stěžovatelku chybně poučil o opravných prostředcích, čímž došlo k porušení ústavního práva na soudní ochranu. Právní závěry odvolacího soudu zůstaly přezkumem Ústavním soudem zcela nedotčeny. Otázka, zda Nařízení umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., přitom (shodně se stanoviskem vyjádřeným ve shora uvedeném rozhodnutí Městského soudu), byla již před Evropským soudním dvorem vyřešena v rozhodnutí sp. zn. C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV, tak, že Nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se k podání žaloby. Shodně stanoví [ulice] komise, ve výkladových stanoviscích (Sdělení Komise – Pokyny pro výklad nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a nařízení Rady (ES) č. 2027/97 o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002), kdy v bodě 8.2. konstatuje, že Nařízení nestanoví lhůtu pro podání žaloby u vnitrostátních soudů. Tuto záležitost upravují vnitrostátní právní předpisy jednotlivých členských států týkající se promlčení. Dvouletá promlčecí lhůta podle Montrealské úmluvy není pro žaloby podané podle nařízení relevantní a nedotýká se vnitrostátních právních předpisů členských států, jelikož opatření k náhradě škody stanovená v nařízení nespadají do oblasti působnosti zmíněné úmluvy, poněvadž mají odčinit nepříjemnosti způsobené cestujícím, přičemž představují dodatečná opatření k systému náhrady škody stanovenému v úmluvě. Lhůty mezi jednotlivými členskými státy se proto mohou lišit. Podle ustanovení § 2553 odst. 1 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Podle odstavce třetího citovaného ustanovení musí cestující práva podle předchozích odstavců uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Z výše uvedeného tak vyplývá, že nároky cestujícího z přepravy nikoliv včasné, se promlčují v šestiměsíční lhůtě, počítané ode dne, kdy mohl cestující právo uplatnit poprvé (§ 628 o. z.). Vzhledem k tomu, že přeprava měla být provedena dne 3. 1. 2020, prvním dnem, kdy mohly být nároky z pozdě provedené přepravy uplatněny, byl den 3. 7. 2020. Žalobkyně však nárok u žalovaného včas a řádně neuplatnila. Soud proto žalobu zamítnul. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl ve věci zcela úspěšný a má nárok na náhradu nákladů v paušální výši podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za dva úkony (vyjádření k žalobě, účast na jednání) x 300 Kč.