8 C 254/2020-32 — Obvodní soud pro Prahu 6

Žalobci se svým návrhem domáhali náhrady škody ve výši 400 EUR každému s odůvodněním, že se účastnili ve dnech [datum] až [datum] leteckého zájezdu do [země], letecká přeprava zpět ze [země] z letiště ve [anonymizováno] na letiště v [obec] byla prováděna žalovaným. Let byl označen jako [anonymizováno], přílet do [obec] byl určen na 00:45 hodin ráno dne [datum], přílet letadla však byl ve skutečnosti proveden až [datum] v 17:05 hodin, let tak byl významně zpožděn o 16 hodin a 20 minut. Žalobcům vznikl nárok na náhradu škody ve výši 400 EUR každému vzhledem k délce letu 1 655 km podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004. Žalovaný byl k úhradě náhrady škody za zpoždění vyzýván v žádosti o vyplacení náhrady ze dne [datum]. Žalovaný navrhnul žalobu zamítnout, neboť podle § 2553 odst. 3 o. z. musí cestující uplatnit právo na náhradu škody vzniklé tím, že přeprava nebyla provedena včas, bez zbytečného dokladu, nejpozději však do šesti měsíců, v opačném případě soud právo cestujícímu nepřizná. Vzhledem k tomu, že žalobci uplatnili právo na náhradu škody až dne [datum], je jejich nárok promlčen. V řízení byly prokázány následující skutečnosti: Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že se žalobci dne [datum] účastnili letu [anonymizováno] provozovaného žalovaným z [anonymizováno] do [obec], který byl na příletu opožděn o více než tři hodiny. Ze žádosti o zaplacení peněžní náhrady za zpožděný/zrušený let [anonymizováno] dne [datum] ze dne [datum] včetně podacího lístku ze dne [datum] bylo zjištěno, že nárok žalobců vůči žalovanému právní zástupce žalobců uplatnil touto výzvou, která byla [datum] odeslána žalovanému. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23.10.2019, č. j. 18Co 265/2019 – 62, otázka, zda Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 (dále jen„ Nařízení“) umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o.z., musí být vyřešena tak, že vzhledem k tomu, že Nařízení neupravuje lhůty pro uplatnění nároků, které jsou v něm zakotveny, je třeba aplikovat vnitrostátní právní úpravu, konkrétně pak shora uvedené ustanovení o. z. Soudu je známa skutečnost, že citované rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo Ústavním soudem dne 10. 3. 2020, pod sp. zn. IV. ÚS 286/20 zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Důvodem tohoto postupu Ústavního soudu však bylo to, že Městský soud v Praze stěžovatelku chybně poučil o opravných prostředcích, čímž došlo k porušení ústavního práva na soudní ochranu. Právní závěry odvolacího soudu zůstaly přezkumem Ústavním soudem zcela nedotčeny. Otázka, zda Nařízení umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., přitom (shodně se stanoviskem vyjádřeným ve shora uvedeném rozhodnutí Městského soudu), byla již před Evropským soudním dvorem vyřešena v rozhodnutí sp. zn. C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV, tak, že Nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se k podání žaloby. Shodně stanoví [ulice] komise, ve výkladových stanoviscích (Sdělení Komise – Pokyny pro výklad nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a nařízení Rady (ES) č. 2027/97 o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002), kdy v bodě 8.2. konstatuje, že Nařízení nestanoví lhůtu pro podání žaloby u vnitrostátních soudů. Tuto záležitost upravují vnitrostátní právní předpisy jednotlivých členských států týkající se promlčení. [příjmení] promlčecí lhůta podle Montrealské úmluvy není pro žaloby podané podle nařízení relevantní a nedotýká se vnitrostátních právních předpisů členských států, jelikož opatření k náhradě škody stanovená v nařízení nespadají do oblasti působnosti zmíněné úmluvy, poněvadž mají odčinit nepříjemnosti způsobené cestujícím, přičemž představují dodatečná opatření k systému náhrady škody stanovenému v úmluvě. Lhůty mezi jednotlivými členskými státy se proto mohou lišit. Podle ustanovení § 2553 odst. 1 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Podle odstavce třetího citovaného ustanovení musí cestující práva podle předchozích odstavců uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Z výše uvedeného tak vyplývá, že nároky cestujícího z přepravy nikoliv včasné, se promlčují v šestiměsíční lhůta, počítané ode dne, kdy mohl cestující právo uplatnit poprvé (§ 628 o. z.). Vzhledem k tomu, že přeprava byla provedena dne [datum], prvním dnem, kdy mohly být nároky z pozdě provedené přepravy uplatněny, byl den [datum]. Nárok žalobců se tak promlčel dnem [datum], když žalobci svá práva u dopravce uplatnili prostřednictvím písemné výzvy odeslané dne [datum]. Soud proto žalobu zamítnul. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl ve věci zcela úspěšný a má nárok na náhradu nákladů v paušální výši podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za dva úkony (vyjádření k žalobě, účast na jednání) x 300 Kč.