19 C 365/2021-36 — Obvodní soud pro Prahu 6

Žalobci se domáhali rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 250 EUR s příslušenstvím jako dlužnou náhradu za zpoždění letu žalované [příjmení] [číslo] z [anonymizováno] do [obec] dne 23. 9. 2019, které dle žalobců převýšilo 3 hodiny. Žalobci u žalované požadavek na zaplacení odškodění uplatnili výzvou právního zástupce dne 1. 4. 2020. Žalovaná žádala zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Nesporovala, že se žalobci jako cestující účastnili předmětného letu, tvrdila, že žalobci své nároky uplatnili po marném uplynutí lhůty ve smyslu § 2553 odst. 3 o.z., jejich nároky jsou tudíž promlčeny. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobci se dne 23. 9. 2019 účastnili coby cestující s platnou letenkou letu operovaného žalovanou [příjmení] [číslo]. Nebylo sporu o tom, že své nároky z titulu náhrady újmy uplatnili u žalované výzvou z 1. 4. 2020. Po právní stránce posuzoval soud uplatněné nároky podle Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91. Dle článku 7 odst. 1 písm. a) Nařízení, ve spojení se související judikaturou Soudního dvora EU přísluší cestujícím náhrada škody ve výši 250 EUR v případě letů ve Společenství ne delších než [číslo] kilometrů za předpokladu, že zpoždění letu přesáhne tři hodiny. Podle § 2553 odst. 1 o. z. jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Dle odst. 2 při nepravidelné přepravě osob nahradí dopravce škodu vzniklou cestujícímu tím, že přeprava nebyla provedena včas; podmínky a rozsah náhrady stanoví přepravní řády. Dle odst. 3 práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Mezi stranami bylo sporné řešení právní otázky, zda má být na předmětnou věc aplikováno ust. § 2553 odst. 3 o. z. Tato právní otázka byla opakovaně se stejným závěrem řešena odvolacím soudem, konkrétně např. v rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 176/2021- 56 ze dne 3. 6. 2021, z něhož vyplývá, že právní úprava přepravy osob je v o. z. (§ 2550 a násl. o. z.) upravena pouze rámcově a odkazuje na dalších právní předpisy, které (pro jednotlivé druhy přepravy) podrobněji stanoví práva a povinnosti dopravců a cestujících. Jedná se zejména o přepravní řády, ale jednotlivé druhy přepravy mohou být (v různém rozsahu) upraveny i přímo použitelnými předpisy Evropské unie, které byly přijaty v zájmu zajištění určité úrovně služeb poskytovaných dopravci v rámci Evropské unie (v případě Nařízení„ k zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících“ v letecké dopravě) a které mají - v jimi upravované oblasti - přednost před příslušnými vnitrostátními předpisy (§ 2551, § 2553 odst. 1 a 2, § 2578 o. z.). Nařízení takto stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě - mimo jiné - významného zpoždění letu, přičemž není v celku pochyb o tom, že cestující, jehož let byl zpožděn, svá práva musí, resp. může„ uplatnit“. To vyplývá jak ze znění odst. 20 preambule Nařízení, podle něhož„ v případě odepření nástupu na palubu a zrušení nebo významného zpoždění letů by měli být cestující plně informováni o svých právech tak, aby mohli svá práva účinně uplatnit“, tak i z judikatury SDEU (např. věci C [číslo], C [číslo], C [číslo], C [číslo], v nichž se, byť primárně řeší jiné otázky, hovoří o„ uplatnění“ práv), nebo-li je na cestujícím, zda se rozhodne svá práva dle Nařízení využít, a tedy je uplatnit, či nikoliv. … Nařízení již ale podrobněji neupravuje vlastní postup při uplatnění těchto práv, včetně lhůt, v nichž je tak třeba učinit, ten je ponechán na vnitrostátní úpravě. Nařízení jako přímo použitelný unijní předpis tedy stanoví, jaká práva cestujícímu při zpoždění letu vůči dopravci vznikají, a vnitrostátní předpis stanoví, jak je má uplatnit. To je v souladu s ustálenou judikaturou, v níž se SDEU opakovaně vyslovil k tomu, že při neexistenci právní úpravy Unie přísluší každému členskému státu (a jeho vnitrostátnímu právnímu řádu), aby určil pravidla pro uplatnění práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, musí však být v souladu se zásadou efektivity a rovnocennosti, nebo-li tato pravidla by neměla být formulována nebo uplatňována způsobem, který nadměrně ztěžuje či prakticky znemožňuje výkon práva na odškodnění, které je zaručeno unijním předpisem, či být formulována nebo uplatňována méně příznivým způsobem než pravidla, kterými se řídí obdobné situace ve vnitrostátním právu (viz např. věc C [číslo]). Z uvedených zásad byl dovozen i závěr, že lhůtu, v níž musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a 7 Nařízení, stanoví vnitrostátní právo každého členského státu, z čehož zároveň vyplývá, že tyto (promlčecí) lhůty se mohou a zpravidla také budou v jednotlivých členských státech lišit. Opět je vyžadováno zachování již zmíněných podmínek rovnocennosti a efektivity, které lze mít v posuzovaném případě za splněné, neboť v tom, že cestující je povinen své právo, které má směřovat k okamžitému a standardizovanému odčinění jeho újmy způsobené zpožděním letu (tedy újmy, která je pro něho jako i všechny ostatní dotčené cestující naprosto totožná a o níž se dozvídá již v okamžiku zpoždění letu), uplatnit u dopravce bezodkladně, nejpozději však do šesti měsíců, nelze spatřovat ztížení či dokonce vyloučení z práva na kompenzaci, ani tohoto cestujícího nijak„ neznevýhodňuje“ oproti situacím, v nichž jsou uplatňována práva cestujících založená vnitrostátním právem. Soud výše uvedený názor odvolacího soudu aplikoval i na předmětnou věc a za situace, kdy žalobci své právo na paušální kompenzaci újmy způsobené jim zpožděním letu, jenž se uskutečnil dne 23. 9. 2019, u žalované neuplatnili ve lhůtě dle § 2553 odst. 3 o. z., tj. do 23. 3. 2020, ale až dne 1. 4. 2020, a žalovaná to namítla, nelze jejich žalobě vyhovět. Soud proto nároky všech žalobců zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.