19 C 472/2021-35 — Obvodní soud pro Prahu 6

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 18 480,82 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému půjčku 30 000 Kč, která měl být splácena ve splátkách se sjednaným úrokem ve výši 39,90 % p.a. Žalovaný půjčku nesplatil, původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným žalobkyni. Soud ve věci rozhodl platebním rozkazem, který byl zrušen odporem žalovaného. Žalovaný k věci samé uvedl, že nárok neuznává, pohledávka žalobkyně je„ lichvářská a neoprávněná“, žalobkyně požaduje fiktivní úrok, žalovaný nebyl seznámen se smluvní dokumentací, žalobkyně nechť doloží, kolik obdržela od žalovaného na úhradu předmětné pohledávky. Žalobkyně dále uvedla, že se žalobou domáhá toliko úhrady jistiny pohledávky, nikoli obchodního úroku. Žalovaný vyjádřil souhlas se smluvními podmínkami podpisem smlouvy, jímž potvrdil, že obdržel v předstihu obchodní podmínky i sazebník a že se s těmito dokumenty před podpisem smlouvy seznámil. Na den 29. 3. 2022 nařídil soud ve věci jednání, k němuž předvolal obě strany. Právní zástupce žalobkyně svou neúčast u jednání předem omluvil, žalovaný se rovněž omluvil a požádal o odročení jednání z důvodu údajné kolize s jednáním v jiné věci žalovaného vedené u zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka], kdy začátek jednání byl nařízen v 10:00 hodin. Soud žádosti žalovaného o odrok nevyhověl, když ji nepovažoval za důvodnou. Údajné kolidující jednání bylo nařízeno do téže jednací síně, bylo projednáváno jedním soudcem, žalovanému tedy muselo být zřejmé, že byla nařízena dvě ústní jednání ve dvou rozdílných věcech, jednání musela navazovat a nemohla se dostat do časové kolize. Soud proto dle ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení. Provedeným dokazování vzal soud za prokázané tyto skutečnosti: Dne 20. 12. 2017 byla mezi žalovaným jako klientem a [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], jako bankou, uzavřena smlouva o půjčce, na základě které banka poskytla žalovanému půjčku ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnutou půjčku splácet ve 36 splátkách po 1 442 Kč měsíčně při úrokové sazbě 39,90 % p.a. a počínaje 20. 1. 2018. Dle článku 1. smlouvy jsou nedílnou součástí smlouvy i Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] (VOP), Produktové obchodní podmínky [právnická osoba] ([příjmení]) a Sazebník (prokázáno návrhem na uzavření Smlouvy o půjčce, podepsaným oběma stranami, obchodními podmínkami a sazebníkem banky). Půjčka byla žalovanému poskytnuta převodem na účet dne 20. 12. 2017 (prokázáno výpisem z běžného účtu žalovaného). Dne 20. 12. 2020 uzavřela banka jako postupitel se žalobkyní jako smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem bylo i postoupení pohledávky plynoucí ze smlouvy o půjčce uzavřené se žalovaným. Postoupení pohledávky bylo oznámeno žalovanému dopisem ze dne 11. 8. 2021, který odeslala banka (prokázáno rámcovou smlouvou o postoupení pohledávky, předávacím protokolem, oznámením o postoupením a poštovním podacím archem). Žalovaný na základě smlouvy o půjčce čerpal půjčku a následně se s úhradou svých smluvních závazků dle Smlouvy dostal do prodlení, proto banka v souladu s čl. 7. Produktových obchodních podmínek, prohlásila půjčku a veškeré další dosud nesplatné pohledávky z Půjčky za okamžitě splatné ke dni 17. 12. 2019 (prokázáno oznámením o zesplatnění). Dne 29. 7. 2021 byla žalovanému zaslána výzva k plnění (prokázáno výzvou a poštovním podacím archem). Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedly strany sporu. Listinné důkazy považuje soud za věrohodné, plně prokazující skutečnosti z nich vyplývající. Závěr o skutkovém stavu je shodný s výše uvedenými zjištěními. Po právní stránce posuzoval soud uplatněný nárok dle ust. § 2390 a násl. a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění. Mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně byla uzavřena smlouva o zápůjčce, žalovaný byl povinen zapůjčené finanční prostředky vrátit ve sjednaných splátkách a uhradit i dohodnutý úrok. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni ve smyslu § 1879 a násl. o.z. Žalobkyně se proto právem domáhá po žalovaném uhrazení dlužné částky. Žalobkyni přiznaná částka sestává z dlužné jistiny půjčky 18 480,82 Kč, která byla splatná 17. 12. 2019. Žalobkyni dále náleží i zákonný úrok z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po splatnosti dlužné částky do zaplacení. Námitky žalovaného vůči výši úroku nebyly relevantní, když žalobkyně úhradu úroku nepožadovala. Žalovaný v řízení netvrdil ani neprokázal, že by žalobkyni či bance uhradil jakékoli konkrétní platby, které by nebyly na dlužnou pohledávku započteny. Z uvedených důvodů soud žalobě jako plně důvodné vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 865,60 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 18 480,82 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním formulářového návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, podání návrhu, předžalobní výzva) a z částky 1 860 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci (vyjádření k odporu žalovaného) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 3 360 Kč ve výši 705,60 Kč.