11 C 418/2021-98 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobkyně se podanou žalobou dne 1. 12. 2021 ve znění opravy žalobního petitu, učiněné podáním ze dne 8. 7. 2022, domáhala vydání rozsudku, kterým by soud určil, že Česká republika je výlučnou vlastnicí nemovitostí - pozemků, specifikovaných ve výroku I. tohoto rozsudku (dále také jen„ předmětné pozemky“), s příslušností s těmito pozemky státu hospodařit pro [anonymizováno 5 slov] (dále také jen„ [anonymizována dvě slova]“). Dle žalobních tvrzení jsou v katastru nemovitostí (dále také jen„ KN“) jako vlastníci předmětných pozemků duplicitně zapsáni oba účastníci, v důsledku čehož je dán naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení. Právní předchůdce žalobkyně, Československý stát (dále také jen„ Čsl. stát“ nebo také jen„ právní předchůdce žalobkyně“), nabyl předmětné pozemky, tehdy jako díly pozemkových parcel č. kat. [číslo] role - díl o výměře 8 024 m² a č. kat. [číslo] - díl o výměře 146 m² v bývalém PK katastru zapsané v knihovní vložce [číslo] pro k. ú. [část obce], od původních vlastníků [jméno] a [jméno] [příjmení], na základě kupní smlouvy ze dne 11. 12. 1959 (dále také jen„ Kupní smlouva“). Předmětné pozemky sloužily pro účel deklarovaný v Kupní smlouvě - přeložku státní silnice [anonymizována dvě slova] [část obce]. V důsledku zrušení konstitutivnosti zápisu do pozemkových knih s účinností zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále také jen„ SOZ“), došlo ke změně vlastnických práv k předmětným pozemkům účinností Kupní smlouvy. Opětovnou povinnou intabulací spojenou s účinností převodu vlastnických práv zavedl až zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (dále jen„ zákon č. 265/1992 Sb.“). Jelikož tedy vlastnické právo ve prospěch Čsl. státu nebylo na základě Kupní smlouvy zapsáno do evidenčních záznamů o vlastnictví, když k převodu postačovala kupní smlouva, mohlo dojít k tomu, že na základě zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí. bylo zapsáno vlastnické právo k předmětným pozemkům ve prospěch žalovaného, a to na základě dědického řízení vedeného u Státního notářství pro [místo] č. j. D 1421/1989 a č. j. D 1970/1991-29. Po účinnosti zákona č. 265/1992 Sb. pak došlo k zápisu vlastnického práva ve prospěch žalobkyně katastrálním úřadem do katastru nemovitostí, a to na základě žádosti Odboru evidence, správy a využití majetku ze dne 27. 6. 2011 a opisu Kupní smlouvy (opis z 16. 12. 1959), kdy dle názoru žalobkyně je tento opis veřejnou listinou (resp. na něm uvedená ověřovací doložka o souhlasu s originálem), osvědčenou orgánem k tomu tehdy příslušným - odborem místního hospodářství a dopravy rady Krajského národního výboru v [obec] (dále také jen„ KNV v [obec]“), a osvědčuje skutečnosti v ní uvedené, tedy její obsah a existenci podpisu smluvních stran. V replice k procesní obraně žalovaného uvedla, že disponuje pouze opisem Kupní smlouvy, který založila do spisu, a na jejímž základě zapsal příslušný katastrální úřad její vlastnické právo k předmětným pozemkům s následkem duplicitního zápisu. S odkazem na § 2 zákona č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a o pronájmech zemědělské a lesní půdy, v tehdy platném znění (dále jen„ zákon č. 65/1951 Sb.“), argumentovala, že přivolení ONV nebylo nutné, jestliže šlo o převod do státního socialistického vlastnictví. Zopakovala, že naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení vyplývá již ze samotné duplicity zápisu vlastnického práva k předmětným pozemkům. K historickému výpisu z pozemkové knihy po roce 1950 konstatovala, že tento již neodráží skutečné vlastnické vztahy, a to v důsledku zrušení povinné intabulace. Dále namítla, že pokud by Kupní smlouva nebyla platná, vydržela by dle SOZ vlastnické právo k předmětným pozemkům, které by se tak nenacházely v socialistickém vlastnictví (v důsledku neplatnosti Kupní smlouvy by vlastnictví nepřešlo z manželů [příjmení] na Čsl. stát), neboť tyto pozemky Čsl. stát držel v dobré víře několik desítek let, když na nich v rozsahu minimálně 50 % jejich plochy postavil v 60. letech minulého století silniční komunikaci s mimoúrovňovou křižovatkou (dále také jen„ silniční komunikace“ nebo„ stavba mimoúrovňové křižovatky“), která je zde dodnes. V tomto směru žalobkyně doložila letecký snímek z 4. 6. 1963 s tím, že v okamžiku jeho pořízení byla silniční komunikace buď těsně před dostavěním nebo již hotová, a tudíž délka držby je naplněna. K oprávněnosti držby vyslovila přesvědčení, že její právní předchůdce coby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží. Vady Kupní smlouvy přítomné na opise (absence vlastnoručních podpisů) nebyly přítomny na originále Kupní smlouvy, a její právní předchůdce by nezačal stavbu na pozemcích, které by nevlastnil, nebo pokud by nebyl přesvědčen o tom, že je vlastnil. Z uvedeného dovodila, že její právní předchůdce vydržel předmětné pozemky nejpozději roku 1973. Dále doplnila, že všechny předmětné pozemky se nacházejí buď pod stavbou silniční komunikací nebo v její těsné blízkosti, tj. v ochranném pásmu silnice 1. třídy ve smyslu § 30 a násl. zákona o pozemních komunikacích, a že se jí nepodařilo získat další důkazy ohledně skutečného data výstavby pozemní komunikace na předmětných pozemcích, tj. stavební povolení a kolaudační rozhodnutí vztahující se k předmětným pozemkům, resp. k mimoúrovňové křižovatce, která na pozemcích leží. 2. Žalovaný neuznal žalobou uplatněný nárok a žalobu navrhl zamítnout. Namítal, že své vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyl na základě rozhodnutí Státního notářství pro [místo] orgánu veřejné moci (dále také jen„ SN pro [anonymizována dvě slova]“) ze dne 14. 8. 1989, č. j. 6D 1421/89-13, a ze dne 14. 11. 1991, č. j. 6D 1970/91-29 (6D 1421/89-29), tj. zcela legitimně a oprávněně (dále také jen„ Dědická rozhodnutí“). Odmítl, že by na základě žalobkyní předloženého nabývacího titulu, opisu Kupní smlouvy, mohlo dojít k nabytí jejího vlastnického práva k předmětným pozemkům. Dle jeho názoru nelze Kupní smlouvu považovat za platně uzavřenou, neboť nesplňuje všechny podmínky stanovené tehdejší právní úpravou, když v ní především absentují vlastnoruční podpisy kupujícího a prodávajících, a přivolení ONV nutné k převodu vlastnického práva k nemovitosti. Dle žalovaného nemohl takový právní úkon, postrádající vlastnoruční podpisy, vůči stranám právně působit a na jeho základě nelze (nadto po více jak 60 letech) uplatňovat vlastnické právo žalobkyně na úkor žalovaného. Bylo by zcela v rozporu s principem právní jistoty, aby na základě takového neúplného podkladu a po tak dlouhé době byl žalované de facto zbaven svého vlastnického práva nabytého zcela legitimně v rámci proběhlého dědického řízení a v dobré víře. Podle žalovaného není naplněna ani podmínka naléhavosti právního zájmu na žalobou požadovaném určení, když žalobkyně započala své tvrzené vlastnické právo uplatňovat až po více jak padesáti letech, když teprve k 27. 6. 2011 podala na katastrální úřad žádost za účelem zápisu duplicitního vlastnictví, tedy po více jak padesáti letech začala uplatňovat svůj naléhavý právní zájem na změnu vlastnictví. Dále žalovaný poukázal na to, že z historického výpisu příslušné pozemkové knihy, pořízeného dne 14. 3. 1979, rovněž plyne, že k tomuto datu byly nadále vlastníky sporných pozemků evidováni [jméno] [jméno] [příjmení] (dále také jen„ právní předchůdci žalovaného“), a nikoliv právní předchůdce žalobkyně. Dle žalovaného i tato skutečnost podporuje podpůrně tvrzení, že Kupní smlouva z roku 1959 nikdy reálně uzavřena nebyla, popř. byla uzavřena neplatně. Nad rámec uvedeného, pokud by soud neshledal vlastnictví žalovaného na základě Dědických rozhodnutí, vyslovil žalovaný přesvědčení, že vlastnické právo k předmětným pozemkům eventuálně nabyl na základě institutu vydržení, neboť vlastnické právo k předmětným pozemkům drží na základě řádného právního titulu (Dědických rozhodnutí z roku 1989 a 1991) a poctivě v dobré víře, že mu toto právo náleží, a to minimálně po dobu 20 let, po kterou se o pozemky náležitě stará a pečuje o ně, tedy nad nimi vykonává vlastnickou vůli, kdy některé z těchto pozemků i v minulosti pronajímal. O oprávněnosti držení vlastnického práva k předmětným pozemkům byl žalovaný po celou tuto dobu zcela důvodně přesvědčen, a to i s ohledem na to, že až do roku 2011 nebylo nikdy jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům nikterak zpochybňováno, a to dokonce ani v rámci soudních řízení před zdejším soudem pod sp. zn. 9 C 165/1995, resp. Městským soudem v Praze pod sp. zn. 58 Co 139/2002, proběhlých v letech 1995 až 2002. Předmětem těchto řízení byl nárok žalovaného na úhradu nájemného za užívání předmětných pozemků ze [anonymizována tři slova] [obec] a České republiky z důvodu umístěné stavby mimoúrovňové křižovatky. V rámci těchto řízení pak i samotné soudy označily za zcela nespornou skutečnost, že žalovaný je vlastníkem předmětných pozemků, přičemž po celou dobu uvedeného řízení toto nebylo dále ze strany všech jeho účastníků ani dodatečně zpochybňováno. Žalovaný