33 C 117/2022-31 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”). 2. Žalobou, došlou soudu dne [datum], se žalobci domáhali zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu náhrady škody dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 za zrušený let z [obec] (Česká republika) do Osla (Norsko), který se měl uskutečnit dne [datum]. 3. Usnesením ze dne 12. 10. 2022, č. j. 33 C 117/2022-13, soud žalovanou v souladu s ustanovením § 114b o. s. ř. vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doruční uvedeného usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která jí byla doručena spolu s ním. Zároveň soud žalovanou uvedeným usnesením poučil o následcích nesplnění této výzvy vyplývajících ze shora uvedeného zákonného ustanovení. 4. Dne [datum] bylo shora uvedené usnesení doručeno žalované do vlastních rukou. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 5. Vzhledem k tomu, že se žalovaná nevyjádřila ve smyslu § 114b o. s. ř. ve stanovené 30 denní lhůtě, která marně proběhla dnem 19. 2. 2023, jsou splněny všechny podmínky § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. pro vydání rozsudku pro uznání. Soud má proto za to, že žalovaná nárok uplatněný žalobou uznává a na základě tohoto uznání (fikcí) rozhodl rozsudkem v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobců uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení §153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen „z. ř. s.”)); b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. 13 z. ř. s. ve spojení s §§ 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozičním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C.H.Beck, str. 332, bod 5 a 6). 6. V posuzované věci se jedná o spor z titulu paušalizované náhrady škody za zrušený let. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. 7. S ohledem na shora uvedené má tak soud s odkazem na ustanovení § 114b o. s. ř. za to, že žalovaná uznala nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl výroky I. a II. tohoto rozsudku pro uznání dle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. 8. Jen pro vydání rozsudku pro uznání soud nenařizoval dle § 153a odst. 4 o. s. ř. jednání a ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání bez nařízení jednání. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výroky III. a IV. tohoto rozsudku, a to podle § 142 o. s. ř. tak, že přiznal žalobcům, kteří byli v řízení zcela úspěšní, nárok na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce celkem 2 000 Kč (tj. 1 000 Kč pro každého z žalobců) a nákladů zastoupení advokátem, kterému pro každého z žalobců náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 4 066,08 Kč (ekvivalent částky 137,95 liber při přepočtu 1 EUR = 29, 475 Kč ke dni [datum]), kterou je nutno podle § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. snížit o 20 % pro každého ze zastupovaných žalobců tak, že odměna za jeden úkon právní služby činí částku 800 Kč. Každému ze žalobců byla poskytnuta právní služba v rozsahu 3 úkonů (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, podání žaloby), tj. služba s odměnou ve výši 2 400 Kč. Po připočtení 21% DPH ve výši 504 Kč pak odměna pro každého z žalobců činí 2 904 Kč. Dále žalobcům ve smyslu § 14b odst. 5 a. t. společně náleží 3 paušální náhrady hotových výdajů, neboť je-li úkon jeden (společný), soud jeho učiněním spojeny jenom jedny hotové náklady. Paušální náhrada 300 Kč za tři úkony právní služby s připočtením 21% náhrady DPH činí 1 089 Kč, přičemž polovina z této položky činí 544,50 Kč Celkem tak na náhradě nákladů řízení náleží každému z žalobců částka 3 448,50 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení k rukám jejich zástupce, a to jednotlivě.