4 C 35/2023-27 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobkyně se žalobou, došlou zdejšímu soudu dne 27. 7. 2023 (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), domáhala stanovení povinnosti žalované, tak jak je uvedena ve výroku I. tohoto rozhodnutí s odůvodněním, že účastnice dne 23. 6. 2021 uzavřely smlouvu o úvěru reg. [číslo] (dále také jen„ Smlouva“). Na základě čl. I.2 Smlouvy poskytla žalobkyně žalované úvěr, a to až do výše 20 000 Kč (úvěrový limit). Nedílnou součástí Smlouvy byly [ulice] podmínky pro [anonymizováno] spotřebitelské úvěry (dále také jen " Obchodní podmínky"). Žalovaná se v čl. I.6 Smlouvy a čl. 5 Obchodních podmínek zavázala vrátit žalobkyni poskytnuté (vyčerpané) peněžní prostředky spolu se smluvenými úroky v pravidelných měsíčních splátkách a též dle čl. I.5 Smlouvy hradit poplatky související s poskytnutým úvěrem. Žalovaná byla oprávněna vrátit poskytnuté peněžní prostředky před dobou stanovenou ve Smlouvě. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení s úhradou pravidelných splátek, byla ze strany žalobkyně opakovaně vyzvána k úhradě splatných dlužných splátek včetně příslušenství a poplatků. Protože ani poté žalovaná dlužnou částku neuhradila, prohlásila žalobkyně dle čl. 9 písm. d) Obchodních podmínek všechny pohledávky související s poskytnutým úvěrem ke dni 14. 12. 2021 za splatné. Jelikož ani přes opakované výzvy žalovaná žalobkyni dlužnou částku neuhradila, a to ani přes zaslanou předžalobní výzvu. Žalobkyně proto žádá rovněž úhradu zákonného úroku z prodlení od data prodlení. Dlužná částka v celkové výši 24 737,84 Kč pak sestává konkrétně z jistiny ve výši 20 000 Kč, poplatků ve výši 1 659 Kč, smluvního úroku ve výši 1 891,32 Kč a úroku z prodlení ve výši 1 187,52 Kč. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila 3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyslovila svůj souhlas již v rámci podané žaloby. Soud ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. vyzval žalovanou, aby se vyjádřila k návrhu soudu na rozhodnutí věci bez projednání, pouze na základě listinných důkazů, a k této výzvě připojil doložku, že v případě, že se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s takovým postupem souhlasí. Vzhledem k tomu, že se žalovaná v dané lhůtě nevyjádřila, nastala fikce jejího souhlasu s rozhodnutím věci bez jejího projednání. 4. Soud má za prokázaný následující skutkový stav věci: Mezi žalobkyní a žalovanou došlo dne 23. 6. 2021 uzavřením smlouvy reg. [číslo] ke vzniku úvěrového vztahu, jehož předmětem byla povinnost žalobkyně poskytnout žalované úvěr do výši 20 000 Kč bez ujednání účelu a dále povinnost žalované započít se splácením dnem 14. 7. 2021 a dále dle obchodních podmínek žalobkyně (prokázáno Žádostí o poskytnutí úvěru ze dne 23. 6. 2021 a Obchodními podmínkami pro [anonymizováno] spotřebitelské úvěry. Žalovaná však její povinnosti ze Smlouvy neplnila, když se dostala do prodlení s úhradou smluvených splátek (prokázáno Historií na úvěrovém účtu žalované). Žalobkyně proto prohlásila veškeré její pohledávky ze Smlouvy za splatné ke dni 14. 12. 2021 a požadovala po žalované úhradu dlužné částky v celkové výši 24 517,44 Kč (prokázáno Předžalobní výzvou ze dne 4. 7. 2022 včetně podacího lístku). 5. Výše uvedené listinné důkazy považoval soud za věrohodné, když nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala a žádná taková skutečnost nebyla účastníky tvrzena. Žádná ze stran pak nezpochybnila pravost nebo pravdivost některé z listin, ze kterých soud při svém rozhodování vycházel. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek. Z dalších před soudem provedených důkazů soud nezjistil další skutečnosti rozhodné pro předmět tohoto řízení. 6. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle ust. § 2399 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 8. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 10. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Mezi účastnicemi byla uzavřena úvěrová smlouva podle ust. § 2395 o. z. Žalobkyně poskytla žalované částku 20 000 Kč, kterou žalovaná v rozporu s obchodními podmínkami a ust. § 2399 o. z. řádně nesplácela. Celý úvěr byl proto zesplatněn ke dni 14. 12. 2021, žalovaná tak dluží žalobkyni nevrácenou jistinu ve výši 20 000 Kč spolu s úrokem ve výši 8,05 % ročně z částky 20 000 Kč od 26. 7. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 20 000 Kč od 26. 7. 2022 do zaplacení, poplatky ve výši 1659 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 891,32 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 187,52 Kč. Nárok na úrok z prodlení v zákonné výši vyplývá z § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud tak důvodně podané žalobě v celém rozsahu vyhověl. 11. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 319 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 867 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 21 659 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 300 Kč za podanou žalobu dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil soud žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení na účet její právní zástupkyně.