28 C 260/2021-52 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobci se podanou žalobou domáhali na žalované zaplacení 800 EUR, resp. každý částky 400 EUR s příslušenstvím za zpožděný let operovaný žalovanou dne , datum, , č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, z , Anonymizováno, do , Anonymizováno, , a to z titulu náhrady škody podle nařízení Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu (dále jen „Nařízení“). Žalobu odůvodnili tím, že se účastnili uvedeného letu, pročež skutečný přílet byl oproti plánu o více než 3 hodiny opožděn; každému ze žalobců proto vznikl nárok na náhradu škody podle Nařízení ve výši 400 EUR s příslušenstvím.2. Soud vydal platební rozkaz dne , datum, , č. j. , spisová značka, , proti kterému žalovaná podala včasný odpor, ve kterém uvedla, že nárok žalobců neuznává z důvodu jeho pozdního uplatnění, tj. po více než 6 měsících (v rozporu s § 2553 odst. 3 o. z.); z uvedeného důvodu navrhla zamítnutí žaloby.3. K návrhu účastníků soud přerušil řízení do doby skončení řízení před Nejvyšším soudem sp. zn. , spisová značka, , neboť v uvedeném dovolacím řízení byla řešena otázka, zda lze přiznat právo na náhradu škody za zpožděný let, dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, za předpokladu, že uvedené právo nebylo uplatněno ve lhůtě stanovené § 2553 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“).4. V uvedené věci rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , v němž poukázal na skutečnost, že danou otázku již vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3206/2022. Vyslovil, že: „Jak vyplývá z ustanovení § 2553 odst. 3 věty prvé o. z., musí být právo na náhradu škody vzniklé cestujícímu tím, že nepravidelná přeprava nebyla provedena včas, uplatněno u dopravce bez zbytečného odkladu. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud připomněl, že k pojmu lhůty „bez zbytečného odkladu“ se Nejvyšší soud vyslovil již mnohokrát (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, nebo usnesení ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 113/2012), přičemž závěry, které zde přijal a odůvodnil, jsou použitelné i pro úpravu občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud dovodil, že takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat, a jde tak o neurčitou lhůtu. Její podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ vyplývá, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu (jednání) či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty závisí vždy na okolnostech konkrétního případu. Takové posouzení lhůty „bez zbytečného odkladu“ zcela koresponduje s právními závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve své judikatuře při řešení konkrétních případů. Rovněž tak Ústavní soud (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 38, ročník 2005, pod číslem 159) vysvětlil, že vágní pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. I podle judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. jeho rozsudky ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 6 As 1/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 20/2010, a ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 21/2010) jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, tedy v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu (tedy „ad hoc“) v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout.[…] Jestliže odvolací soud v dané situaci vztáhl promlčení až k uplynutí šestiměsíční lhůty, jejíž počátek určuje, kdy se žalobci dozvěděli o vzniku práva na odškodnění (okamžik uskutečnění zpožděného letu), nevybočil z (přísnějšího) požadavku, který na výklad pojmu „bez zbytečného odkladu“ s ohledem na okolnosti konkrétního případu klade výše citovaná judikatura. Závěr odvolacího soudu, že právo na náhradu škody nelze žalobcům přiznat, neboť je uplatnili po uplynutí promlčecí lhůty a žalovaná úspěšně uplatnila námitku promlčení, je tedy zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.5. Poté, co soud rozhodl o pokračování v řízení, za splnění podmínek ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů (žalobci s uvedeným postupem souhlasili, žalovaná v soudem stanovené lhůtě nevyslovila nesouhlas).6. Z palubních lístků žalobců a dokumentu cestovní kanceláře , Anonymizováno, „komplexní odbavení, letenka, voucher a pojištění“ soud zjistil, že se cestující dne , datum, účastnily letu č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, z , Anonymizováno, do , Anonymizováno, , operovaného žalovanou, s plánovaným odletem v , Anonymizováno, hod. Žalovaná nesporovala tvrzení žalobců, že let byl na příletu opožděn o více než 3 hodiny. Ze snímku tabule pro odbavení je patrné, že došlo k posunu odletu na , Anonymizováno, hod. a že tedy byl let opožděn o více než 3 hodiny. Žalobci uplatnili nárok na náhradu škody za zpoždění předmětného letu dopisem ze dne , datum, , pročež nebylo doloženo, že by výzva byla odeslána žalované.7. Podle § 2553 odst. 1 a 3 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas.8. Podle § 2578 o. z., podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství.9. Podle závěrů rozsudku SDEU ze dne 22. 11. 2012 ve věci C-139/11, Joan Cuadrench Moré proti KLM, bod 33: „S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že nařízení č. 261/2004 musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle článků 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby.“10. V přepravních podmínkách žalované platných od , datum, je upraven postup žalované a práva cestujících při nepravidelnosti letecké dopravy, tj. zpoždění a zrušení plánovaného letu, a to citací uvedeného nařízení a odkazem na toto nařízení při vymáhání nároku cestujících.11. Ze závěrů rozsudku Městského soudu v Praze ze dne , datum, č. j. , spisová značka, , bod 10., 11. vyplývá: „Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení. K odvolacím námitkám žalobkyně je dále nutno uvést, že i samotné Nařízení předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek daných Nařízením. Nařízení je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely (dostupný široké veřejnosti i v elektronické formě např. na stránkách Evropské komise – https://ec.europa.eu/transport/sites/transport/files/themes/passengers/air/doc/complain_form/eu_complaint_form_cs.pdf). Tomuto odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i článků 14 a 5 odst. 1 písm. c) Nařízení. Tvrzení žalobkyně, že Nařízení žádnou notifikaci nepředpokládá, je proto chybné. Pokud občanský zákoník v ust. § 2553 výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce (viz odstavec 3) a s jejich (včasným) neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva, je zřejmé, že návrhu nešlo vyhovět. Je přitom zřejmé, že Nařízení nerozlišuje, o jakého cestujícího se jedná (tedy zda je ″spotřebitelem″ či nikoli), a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v článku 3 odst. 1 větě prvé Nařízení).“12. Nařízení neobsahuje vlastní úpravu promlčení. V souladu se závěry uvedeného rozsudku SDEU je nutno posuzovat otázku promlčení podle vnitrostátní právní úpravy. Vý