6 C 449/2021-162 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Podáním ze dne 18. 11. 2021 se žalobkyně domáhala po , Anonymizováno, (dále jen žalovaná) náhrady nemajetkové újmy ve výši 126 000 Kč s příslušenstvím, která jí byla způsobena při výkonu veřejné moci rozhodnutími této organizační složky a nesprávným úředním postupem. Žalobkyně uvedla, že se v roce 2001 stala majitelkou slovně-grafické ochranné známky ve znění , Anonymizováno, s datem práva přednosti ke dni 11. 9. 1984, jež byla registrována dne 24. 4. 1985. Na návrh společnosti , právnická osoba, . (dále jen „, Anonymizováno, “) žalovaná prohlásila tuto ochrannou známku výrokem I. za neplatnou ex tunc podle § 32 odst. 1 a § 52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále jen „ZOZ“), ve spojení s § 2 odst. 2 písm. b), c) zákona č. 8/1952 Sb., o ochranných známkách a chráněných vzorech, a výrokem II. za neplatnou ex tunc podle § 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. i) ZOZ. K rozkladu žalobkyně předseda žalované potvrdil dne 17. 10. 2014 prvostupňové rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 20. 10. 2014. Žalobkyně následně podala správní žalobu k Městskému soudu v Praze, jež byla rozsudkem ze dne 15. 6. 2018, č. j. 9 A 374/2014-314, zamítnuta. Z podnětu kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2020, č. j. 2 As 312/2018-242, výše citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i obě rozhodnutí vydaná správními orgány zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Žalobkyně poukázala na to, že i přes jasný závazný pokyn Nejvyššího správního soudu nebylo správní řízení k datu žaloby pravomocně skončeno, neboť proti novému prvoinstančnímu rozhodnutí žalované vydanému dne 24. 5. 2021 podala společnost , Anonymizováno, odvolání. Žalobkyně závěrem doplnila, že již uplatnila rovněž nárok na náhradu nemajetkové újmy za průtahy v rámci předchozí fáze řízení v období od 22. 2. 2006 do 17. 10. 2014 podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠ“), který byl projednáván u Obvodního soudu pro Prahu 6 v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 448/2015. V aktuálně řešené věci je její nárok omezen pouze na přiměřené zadostiučinění za průtahy od 1. 11. 2014 do 31. 3. 2021, tj. celkem 77 měsíců, jehož výše byla žalobkyní vyčíslena na základě stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, na shora popsanou částku.2. Přípisem ze dne 9. 6. 2022, č. j. 6 C 449/2021-33, soud informoval , Anonymizováno, , že ve světle § 6 odst. 4 OdpŠ bude s touto organizační složkou státu dále jednat jako s žalovanou ve věci, neboť řízení, k němuž se vztahuje nárok na přiměřené zadostiučinění, nelze posoudit jako jeden celek.3. Usnesením ze dne 28. 6. 2022, č. j. 6 C 449/2021-44, poté soud na základě podání žalobkyně ze dne 17. 6. 2022 rozhodl o částečném zastavení řízení do částky 48 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od 1. 11. 2021 do zaplacení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby.4. Ve vztahu ke zbývající části žalobního nároku rozhodl zdejší soud rozsudkem ze dne 19. 5. 2023, č. j. 6 C 449/2021-106, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. z této částky od 1. 11. 2021 do zaplacení (výrok I.), co do částky 7 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. z této částky od 1. 11. 2021 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 51 401,15 Kč (výrok III.). Zdejší soud vyšel ze zjištění, že řízení vedené původní žalovanou a před správními soudy trvalo po dobu od 1. 11. 2014 do 31. 3. 2021, tj. 77 měsíců. Po právní stránce dovodil, že žalobkyně splnila podmínky pro domáhání se práva na přiměřené zadostiučinění jako kompenzace nemajetkové újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem u soudu, když tento nárok předem řádně uplatnila v souladu s § 14 odst. 1 a 3 OdpŠ, avšak ve lhůtě uvedené v § 15 odst. 2 OdpŠ nebyl uspokojen. Vzhledem k tomu, že soud nepodřadil řízení o vyslovení neplatnosti ochranné známky pod režim zakotvený v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), posuzoval v souladu s § 13 odst. 1 OdpŠ nárok žalobkyně na odškodnění ve světle průtahů při vydání jednotlivých dílčích rozhodnutí nad rámec přiměřené lhůty dle § 45 ZOZ. Po rekapitulaci podniknutých procesních kroků poté soud dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl s přihlédnutím k délce průtahů, významu řízení pro žalobkyni, jakož i jeho složitosti nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 12 000 Kč ročně s výjimkou prvního roku řízení vedeného u Městského soudu v Praze, za nějž žalobkyni přiznal částku 6 000 Kč.5. Proti výrokům I. a III. výše uvedeného rozsudku podala žalovaná dne 9. 8. 2023 odvolání, a to z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaná v první řadě namítla, že prvoinstanční soud jednal s nesprávnou organizační složkou v rozporu s § 6 odst. 3 OdpŠ, podle něhož je pro účel řízení o náhradě nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem zásadně příslušný úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, kde probíhalo správní řízení, a to za podmínky, že toto řízení tvořilo s navazujícím soudním řízení jeden celek. Podle názoru žalované byly podmínky uvedené v § 6 odst. 3 OdpŠ splněny a v pozici žalované tak měl v řízení vystupovat Úřad průmyslového vlastnictví jako ústřední orgán státní správy s působností v oblasti ochrany průmyslového vlastnictví podle zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy. Na podporu svých tvrzení žalovaná odkázala na usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 12 Co 361/2020-71, či usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 26 C 197/2021-15. Stran samotného nároku na přiměřené zadostiučinění žalovaná poukázala, že prvoinstanční soud se odchýlil od ustálené judikatury, když dovodil, že na nyní projednávanou věc nedopadá režim čl. 6 Úmluvy. S odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2022, č. j. 69 Co 47/2022-178, žalovaná upozornila na závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, dle něhož již není na místě rozlišovat mezi řízeními o náhradě nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení spadajícími pod čl. 6 Úmluvy a jinými řízeními, neboť rozhodujícím kritériem je pouze to, zda se předmět řízení týkal základního práva či svobody či nikoli. Za situace, kdy Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 35 Co 109/2021-295, potvrdil, že správní řízení o registraci ochranné známky je řízením o vlastnickém právu, je třeba dle názoru žalované postupovat podle § 13 ve spojení s § 31a OdpŠ a přiměřenou délku řízení posuzovat prizmatem čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Co se týká tvrzených průtahů v řízení, žalovaná kontrovala, že délka tohoto řízení plně odpovídá jak složitosti řízení, tak i objemu spisového materiálu. Úřad průmyslového vlastnictví není při vydání rozhodnutí v řízení o ochranných známkách vázán lhůtami uvedenými v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“), nýbrž toliko obecnými principy formulovanými v § 6 odst. 1 s. ř. Ve světle skutečnosti, že žalobkyně a společnost , Anonymizováno, jsou významní konkurenti na trhu, kteří ve svých četných civilních a správních sporech využívají veškerých zákonný prostředků k dosažení svých zájmů, nelze dle žalované spatřovat v řízení před původní žalovanou jakékoli průtahy. K témuž závěru se žalovaná přiklání i ve vztahu k právně složitým řízením před správními soudy, kde je rovněž patrná výrazná procesní aktivita jednotlivých účastníků, jakož i zúčastněných osob, jež předložily množství nových důkazů a vyjádření. Za situace, kdy Městský soud v Praze kromě řízení vedeného pod sp. zn. 9 A 374/2014 projednává souběžně dva další spory týkající se stejné ochranné známky, není podle žalované přiznání relutární satisfakce na místě. Z těchto důvodů navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, aby bylo ve věci dále jednáno s Úřadem průmyslového vlastnictví na místě žalované, resp. aby odvolací soud změnil výrok I. napadeného rozsudku tak, že se žaloba zamítá, a uložil žalobkyni povinnost uhradit žalované náklady řízení.6. Žalobkyně na výše popsané odvolání reagovala vyjádřením ze dne 24. 10. 2023 s tím, že rozsudek soudu I. stupně považuje za věcně správný a precizně odůvodněný. Podle názoru žalobkyně se k otázce příslušnosti organizační složky státu vyjádřil soud I. stupně v bodu 7 odůvodnění svého rozsudku, když v souladu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. 20 Co 66/2022, dovodil, že řízení o nárocích k ochranné známce má veřejnoprávní povahu a z hlediska průtahů se tak nelze dovolávat nepřiměřenosti jeho celkové délky, ale pouze porušení povinnosti vydat jednotlivá rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Vzhledem k tomu, že na správní ř