24 T 71/2021 — Obvodní soud pro Prahu 7

1. Po provedeném dokazování v hlavním líčení dne [datum] soud zjistil, že obžalovaný jako řidič osobního vozidla byl v dopoledních hodinách [datum] v [obec a číslo], ulici Malé [ulice] kontrolován dopravní hlídkou Policie ČR. [příjmení] u obžalovaného provedla orientační test na návykové látky DrugWipe s pozitivním výsledkem na metamfetamin a amfetamin, což potvrdilo orientační toxikologické vyšetření moči ve Fakultní nemocnici [ulice]. Řízením automobilu obžalovaný vědomě porušil dva platné zákazy řízení motorových vozidel - správní na dobu 10 měsíců od [datum] a soudní na dobu 20 měsíců od [datum], kdy v obou případech byl postižen za jízdu pod vlivem pervitinu (další soudní zákaz ještě nezačal vykonávat). Popsané jednání obžalovaného bylo vymezeno v bodu 1. obžaloby. 2. Soud neprováděl dokazování ohledně skutkového stavu, neboť obžalovaný u hlavního líčení učinil prohlášení viny v rozsahu bodu 1. obžaloby, tedy prohlásil, že je vinný spácháním tam vymezeného skutku a souhlasí s právní kvalifikací. Soud postupoval přiměřeně podle § 314q odst. 3 tr. řádu a po souhlasném stanovisku státního zástupce prohlášení viny přijal s tím, že dokazování v odpovídajícím rozsahu se neprovede. Přijetí prohlášení viny nebránila žádná ze zákonných překážek, prohlášení nebylo v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a v předchozím řízení nedošlo k závažnému porušení práv obžalovaného, postup byl s ohledem na okolnosti případu a vyjádření státního zástupce vhodný. Soud tak u prvního ze dvou skutků kladených obžalovanému za vinu provedl dokazování pouze k osobě obžalovaného. Jeho trestní a přestupkovou minulost soud ověřil z aktuálního opisu z evidence Rejstříku trestů se dvěma záznamy a z opatřených rozhodnutí, dále z evidenční karty řidiče se 6 záznamy. Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 2 T 97/2020, s právní mocí k [datum] byl obžalovaný odsouzen za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný řízením pod vlivem pervitinu [datum] k peněžitému trestu v celkové výši [částka] a zákazu řízení motorových vozidel na dobu 20 měsíců. Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 52 T 176/2020, s právní mocí k [datum] byl obžalovaný odsouzen za totéž dne [datum] k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců se zkušební dobou v délce 12 měsíců a zákazem řízení na stejnou dobu. Příkazem Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 22. 2. 2021, č. j. MHMP 237653/2021/Hop, s doručenkou z [datum] a nabytím právní moci ke [datum] byl obžalovanému opět za řízení pod vlivem pervitinu [datum] postižen mj. zákazem řízení na dobu 10 měsíců. Podle sdělení Obvodního soudu pro Prahu 5 z [datum] obžalovaný peněžitý trest ani zčásti nezaplatil. 3. Obžalovaný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když řídil motorové vozidlo přes výše zmíněný správní zákaz, o kterém věděl s ohledem na doručení do vlastních rukou dne [datum], a dále přes soudní zákaz z pravomocného trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5. Obžalovaný měl navíc v době spáchání skutku trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 již uložen i další trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců, jeho výkon však dosud nezačal běžet s ohledem na předcházející stejný trest. Obžalovaný dobře věděl, že pravomocně uložené zákazy řízení ještě zdaleka nevykonal a řídit tak nesmí pod rizikem spáchání dalšího přečinu. S ohledem na trestní a přestupkovou minulost obžalovaného a popsané okolnosti je zcela odůvodněn závěr, že uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu by již nepostačovalo. 4. Při úvaze o druhu a výši trestu soud vycházel z účelu trestu podle § 37 odst. 1 tr. zákoníku a při ukládání trestu přihlédl podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku k povaze a závažnosti spáchaných přečinů, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obžalovaného, k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy, k postoji obžalovaného k trestnému činu a učiněnému prohlášení viny. Obžalovaný je muž v produktivním věku, zdržující se v České republice za účelem práce a výdělku, ze kterého zajišťuje své životní potřeby a zřejmě též podporuje matku na Ukrajině. Nebyl u něj zjištěn patologický způsob vedení života, přesto v nedávné době jej zřejmě negativním způsobem ovlivňovala nejméně příležitostná konzumace pervitinu. Soud zkoumal, zda pro obžalovaného svědčí některá z polehčujících nebo přitěžujících okolností. Porušení současně dvou zákazů řízení poměrně krátce po jejich uložení, navíc opět pod vlivem psychotropních látek svědčí o určité tendenci obžalovaného ignorovat zákonná pravidla a rozhodnutí. Prohlášení viny, doznání a lítost přičítá soud k jeho dobru, byť by obžalovaný byl z trestné činnosti usvědčen i jinými důkazy. V neprospěch obžalovaného je ale nutno zohlednit, že ani zčásti neuhradil peněžitý trest a rovněž se v době skutku nacházel ve zkušební době podmíněného odsouzení. Nebylo proto možné uvažovat o dalším podmíněném trestu odnětí svobody, peněžitém trestu nebo jiném alternativním trestu nespojeném bezprostředně s odnětím svobody, kdy u takových dříve uložených trestů si podle všeho obžalovaný projeveného dobrodiní nevážil a to u něj nevedlo k nápravě, přistupoval k zákonným pravidlům a uloženým trestům lehkomyslně. Soud u něj jako cizince pocházejícího ze země mimo EU bez zdejších vazeb též předběžně zvažoval uložení trestu vyhoštění, nepřistoupil ale nakonec k němu pro obžalovaným deklarovaný zájem zůstat v České republice a stále probíhající azylové řízení. Soud tak došel k závěru, že jiný než nepodmíněný trest nemůže již u obžalovaného vést k nápravě, ukládal jej přitom zejména s ohledem na jeho osobu stále ještě při dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, která činí nejvýše 2 roky. Pro výkon trestu zařadil soud obžalovaného do věznice s ostrahou, neboť u něj nejsou splněny podmínky pro zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle soudu trest v takové výměře je s ohledem na projednávanou trestnou činnost a osobnost obžalovaného dostatečný a zároveň přiměřený, zahrnuje v sobě stránku represivní a stránku výchovnou, aby se již obžalovaný trestné činnosti nedopustil a náležitě se poučil, resp. aby po výkonu nadále žil řádným životem. 5. Po dokazování provedeném v hlavním líčení soud dále učinil následující závěr o skutkovém ději podle bodu 2. obžaloby. Obžalovaný poté, co byl podle předchozích bodů zastaven a kontrolován policejní hlídkou ve složení [celé jméno svědka] a [celé jméno svědka], v rámci pohovoru s policisty navrhl řešení uložením peněžité pokuty, kterou chtěl zaplatit. Policisté pojali podezření, že jde o nabídku úplatku, proto se na tuto možnost výslovně obžalovaného zeptali, ten se nejdříve nevyjádřil, resp. ujišťoval se, zda mu policisté rozumějí, na závěr přitakal. Podle soudu se ale jednalo o snahu obžalovaného vyváznout z nepříznivé situace objektivně nereálným uložením peněžité sankce – pokuty, následovalo oboustranné nepochopení vzájemné komunikace, resp. rezignace obžalovaného na další dialog poté, co si tuto skutečnost uvědomil. 6. Shora uvedený skutkový stav soud zjišťoval vedle protokolu o zadržení obžalovaného a jeho fotodokumentace především z audiovizuálního záznamu předmětného rozhovoru pořízeného policisty z bezprostřední blízkosti, který umožnil soudu učinit si přesnou představu o tom, k čemu na místě došlo, včetně slov všech aktérů a mimiky, pohybů a gest obžalovaného. Zvukově a obrazově zcela zřetelný záznam byl soudu předložen a takto přehrán k důkazu ve dvou souborech na CD IMG_7029 a IMG_7028; obě části je třeba hodnotit ve vzájemné návaznosti a spojitosti, nikoli izolovaně. V prvním záznamu obžalovaný zcela jasně hovoří o„ pokutě“, kdy půjde domů a dá tam peníze, což opakuje později. Svá slova obžalovaný doprovodil gestem pravé ruky na svém zápisníku připomínajícím vypisování pokutového bloku - gesto vede jednoznačně k pokutě zachycené písemně např. právě v pokutovém bločku, nikoli k nelegálnímu úplatku, který se přirozeně nikam nezapisuje. Další nabídka již ze strany obžalovaného nepadla, následovaly pouze formální dotazy jednoho z policistů, zda jde o úplatek, na což obžalovaný reagoval otázkou, zda mu policisté rozumějí, poté po zopakování dotazu ohledně úplatku policistou a určitém otálení s odpovědí obžalovaný přisvědčil. Podle soudu ale ani druhá část záznamu bez důvodných pochybností neprokazuje, že se obžalovaný skutečně pokoušel policistům nabídnout úplatek, rozpaky obžalovaného, jeho výraz a těkání pohledem po okolí mohou nasvědčovat poznání, že se s policisty není schopen na potřebné jazykové úrovni domluvit, že nepochopili jeho úvodní snahu. Soudu nepřipadá reálné, aby obžalovaný, pokud by skutečně porozuměl od policisty slyšeným slovům„ úplatek“ a„ uplatit“ ve významu nelegálního ovlivnění, v okamžiku, kdy ho policista opakovaně žádá o vysvětlení a je zjevné, že taková možnost by byla shledána protipráv