4 C 50/2021-69 — Obvodní soud pro Prahu 7

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), podle něhož v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 2. Předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou žalobci v přímé souvislosti s krizovými opatřeními vlády vydanými v nouzovém stavu, a žalobce se tak v souladu s § 36 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (dále jen„ krizový zákon“), domáhá soudu úhrady níže popsané škody. Žalobce uvedl, že je občanem České republiky, je přeshraničním pracovníkem (tzv.„ pendlerem“), získává prostředky pro své životní potřeby prací ve [příjmení] republice Německo. Žalobce byl v návaznosti na usnesení vlády [číslo] ze dne 12. března 2020, kterým vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaného jako SARS CoV-2) na území České republiky nouzový stav a dále rozhodla o přijímání krizových opatření, která dopadla právě na pendlery. [příjmení] mohl žalobce nadále vykonávat svoje zaměstnání a vydělávat si tak na svoje živobytí prací ve [příjmení] republice Německo, byl na základě krizových opatření vlády nucen podstoupit v době vyhlášení nouzového stavu RT- [právnická osoba] CoV-2, jinak by mu nebylo umožněno pendlovat přes hranice. Žalobce tak uplatnil žalobou dle § 36 krizového zákona nárok na náhradu škody, která mu vznikla v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními vydanými Vládou České republiky, a to zejména, v důsledku usnesení Vlády České republiky [číslo] ze dne 23. 4. 2020, vydaného ve Sbírce zákonů pod č. 193/2020 Sb., dále usnesením Vlády České republiky [číslo] ze dne 30. 4. 2020, vydaného ve Sbírce zákonů pod č. 222/2020 Sb., a usnesení Vlády České republiky [číslo] ze dne 4. 5. 2020, vydaného ve Sbírce zákonů pod č. 226/2020 Sb., jako příslušným orgánem krizového řízení, a to z důvodu povinnosti předložit při překročení státní hranice negativní RT- [právnická osoba] CoV-2 (dále jen„ test“), který není starší než 4 dny, a to pro umožnění pravidelného pendlování. Tento test a další náklady na jeho vyhotovení si žalobce hradil sám ze svých prostředků. Výše škody vzniklá žalobci uplatněná touto žalobou dosáhla částky 4 239,30 Kč a je tvořená náklady vynaloženými dne 3. 5. 2020 na provedení testu žalobce ve výši 1 264 Kč a náklady žalobce na cestu jeho osobním vozidlem k provedení testu z bydliště žalobce do testovacího místa v [obec], okres [okres] (laboratoř molekulární diagnostiky [právnická osoba]) a zpět a z hraničního přechodu [obec] – Philippsreut do bydliště žalobce a zpět ve výši 2 975,30 Kč zahrnujíce náklady na dálniční známku ve výši 310 Kč. Žalobce uplatnil v souladu s krizovým zákonem svůj nárok u žalovaného, ten se k nároku samotnému žalobci nikterak nevyjádřil. 3. Žalovaný se bránil proti žalobě obsáhlým vyjádřením, kterým namítal neopodstatněnost žalobního nároku v právní rovině, skutkový stav mezi účastníky sporný nebyl. Žalovaný stavěl svou obranu zejména na právní argumentaci, podle níž 1) stát neodpovídá za škodu způsobenou právním předpisem, 2) nahraditelnou je pouze škoda vzniklá při provádění krizových opatření, tedy při aktivní, faktické činnosti státních orgánů realizujících krizová opatření a 3) nahraditelnou je pouze škoda na věci. Žalovaný rozvedl svou argumentaci tak, že ad 1) krizová opatření přijatá dle krizového zákona mají materiálně charakter právního předpisu, neboť jde o obecnou regulaci, která upravuje svůj předmět a subjekty definičními znaky a vztahuje se na celé území České republiky a na neomezený počet subjektů (s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2020, sp. zn. Pl. ÚS 10/20), právní povaha krizových opatření je přitom klíčová z hlediska odpovědnosti státu za škodu dle ustanovení § 36 krizového zákona, neboť uvedené ustanovení totiž cílí na náhradu škody způsobené osobám při provádění krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřeny vůči konkrétní osobě nebo skupině osob. Účelem ustanovení § 36 krizového zákona není založení odpovědnosti státu za ztráty vzniklé v důsledku těch krizových opatření, která mají povahu obecného právního předpisu, takový výklad je v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, která dlouhodobě vychází z principu, že se vůči státu nelze domáhat náhrady škody způsobené (nezákonným) normativním právním aktem (žalobce odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/08, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, sp. zn. 30 Cdo 3826/2016). Judikaturou Nejvyššího soudu bylo dále dovozeno, že škoda způsobená právními předpisy vlády, byť by byly dokonce shledány nezákonnými, není nahraditelnou škodou, jelikož nejde o nesprávný úřední postup (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2064/2005). Dále žalovaný rozvedl námitky ad 2), že předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu není pouhé„ vydání“ či„ existence“ krizového opatření, nýbrž jeho provádění, pro založení odpovědnosti státu nestačí pouhé přijetí krizového opatření, ale škoda musí vzniknout při další aktivní a faktické činnosti orgánů státu (provádění krizového opatření). Systematický a logický výklad ustanovení § 36 krizového zákona vede dle žalovaného k závěru, že nahraditelnou škodou ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 a 2 krizového zákona je pouze věcná škoda vzniklá při činnosti orgánů provádějících krizová opatření nebo při uloženém poskytnutí věcných prostředků. Žalovaný dále poukázal na legislativní historii přijímání krizového zákona, z níž plyne, že původním a dosud nezměněným úmyslem zákonodárce bylo odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti složek státu provádějících krizová opatření, při uloženém poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních realizovaných dle krizového zákona. Žalovaný uzavřel k tomuto bodu své argumentace, že ve světle jazykového, systematického a historického výkladu ustanovení § 36 krizového zákona odpovědnost státu dopadá pouze na případy tzv. zvláštní oběti, kdy jsou konkrétní subjekty individuálně dotčeny a vznikne jim věcná škoda při činnosti orgánů státu provádějících konkrétní krizová opatření (popř. při provádění cvičení nebo při uložení povinnosti poskytnout věcné prostředky). Konečně žalovaný rozvedl svou argumentaci ad 3) k tomu, že nahraditelnou je pouze škoda na věci s tím, že pojem„ věcná škoda“ ve smyslu ustanovení § 36 krizového zákona je nezbytné interpretovat tak, že nahraditelnou je tak pouze škoda vzniklá při aktivní činnosti orgánů provádějících krizová opatření (cvičení) nebo při poskytnutí věcných prostředků, tedy v bezprostřední souvislosti s individuálním zásahem (konáním) státních orgánů. Takto logicky představitelnou bezprostřední škodou je zejména škoda způsobená v důsledku fyzického zničení, poškození či znehodnocení hmotného majetku. Žalovaný uzavřel, že pojem„ věcná škoda“ podle krizového zákona je nutno vykládat jako škodu vzniklou výhradně poškozením, zničením, ztrátou nebo odcizením věci. Nejedná se tak o škodu ve smyslu obecného pojmu škody podle občanského zákoníku, která by zahrnovala jakoukoliv ztrátu na majetku včetně ušlého zisku. Žalovaný shrnul svou argumentaci tak, že žalobce nemá v tomto případě nárok na náhradu škody, neboť namítaná krizová opatření jsou právním předpisem, obecným a abstraktním způsobem stanoví podmínky vstupu českých občanů a vybraných cizinců na území České republiky, obecně bylo těmito krizovými opatřeními všem občanům a dalším osobám, které vstupují na území České republiky, uloženo mít při vstupu na území České republiky negativní RT-PCR test, který není starší více jak 4 dny, nebo se hlásit krajské hygienické stanici (s možností následné karantény). Přitom pro přeshraniční pracovníky (tzv. pendlery) byl stanoven režim mírnější, a to v tom smyslu, že RT-PCR test museli předkládat při opakovaném přechodu hranic pouze v intervalu 14 dnů. Proto se že krizová opatření přijatá usneseními Vlády České republiky [číslo] [číslo] [číslo] nevztahují na určitý a zcela konkrétní případ, nýbrž dopadají na předem neurčitý okruh věcí a subjektů. Uvedená krizová opatření se dále vztahovala na celé území České republiky a na neurčitý (a velmi široký) počet adresátů; nikoliv pouze na žalobce. Žalobce netvrdí ani neprokazuje, že mu měla škoda vzniknout při provádění krizových opatření, tj. při aktivní činnosti orgánů státu provádějících krizová opatření, což je jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu ve smyslu ustanovení § 36 krizového zákona. Žalobcem tvrzená škoda nadto není ani„ věcnou škodou“ ve smyslu