52 C 124/2013-382 — Obvodní soud pro Prahu 7

1. Žalobce se domáhal žalobou zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která žalobci vznikla nesprávným úředním postupem Policie České republiky, Policejního prezídia, Ministerstva vnitra, Městského soud v Praze, spočívající v nepřiměřené délce správního řízení a navazujícího soudního řízení ve správním soudnictví o žádosti žalobce o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, zahájeného dne 9. 4. 2008 podáním žádosti o poskytnutí informace, na základě čeho je po osobách vstupujících do budovy Policie České republiky, Policejního prezidia, požadován občanský průkaz, a skončeného dne 2. 7. 2012, kdy mu byla požadovaná informace poskytnuta. Odpovědnými orgány za tento nesprávný úřední postup jsou Policie České republiky, Policejní prezídium (jako povinný subjekt k poskytnutí informací), Ministerstvo vnitra (jako jeho nadřízený orgán), Městský soud v Praze, jemuž rozhodnutí o žalobě na ochranu proti nečinnosti Ministerstva vnitra trvalo 3 roky a 2 měsíce. Žalobce požadoval zadostiučinění ve formě omluvy ve znění vymezeném žalobou a dále v peněžité formě ve výši 85 000 Kč; přiměřenost výše peněžitého zadostiučinění žalobce odvozoval i od rozhodnutí soudů ve srovnatelném obdobném případu žalobce [titul] [jméno] [příjmení] proti České republice – Ministerstvu financí, jemuž bylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu (rozsudkem Obvodního soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]) za nepřiměřenou délku řízení o žádosti o poskytnutí informace o platech pracovníků Kanceláře prezidenta republiky trvajícího 18 měsíců a 27 dnů (tj. za 1 rok a 7 měsíců) peněžité zadostiučinění ve výši 47 250 Kč. 2. Žalovaná se proti žalobě bránila tím, že žalobci již byla poskytnuta omluva ze strany Ministerstva vnitra, a to dne 21. 11. 2016 na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, ze dne 25. 4. 2016, č. j. [číslo jednací], a Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, č. j. [číslo jednací]. Po zrušení obou rozsudků Nejvyšším soudem, a to rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. [číslo jednací], jak ve vyhovujících a zamítavých částech, nebyla poskytnutá omluva vrácena Ministerstvu vnitra, byly vráceny pouze náklady řízení dne 21. 7. 2021. Ohledně požadavku žalobce na poskytnutí zadostiučinění v penězích namítala žalovaná, že intenzita zásahu do osobní, rodinné, pracovní či jiné sféry žalobce přiznání satisfakce v penězích neodůvodňuje. Průběh posuzovaného řízení sice byl způsobilý vyvolat v žalobci pocit frustrace a určité bezmoci v jednání s orgánem veřejné moci, avšak tato frustrace neměla bezprostřední dopad do zvýšeně chráněných osobnostních sfér žalobce. Žalobce toto řízení mohl za pro něho zvýšeně významné považovat jen do okamžiku, kdy mu bylo žalovanou poskytnuto požadované nařízení Ministerstva vnitra, tedy do poloviny roku 2010. Další část řízení se týkala obecných informací, a tudíž pro něho nemohla být natolik významná. Žalovaná uzavřela, že vzhledem k tomu, že již bylo žalobci poskytnuto zadostiučinění ve formě omluvy, jedná se o dostatečnou formu zadostiučinění za újmu, kterou žalobce v daném případě utrpěl; vzhledem k nízkému významu požadované informace a k malé míře negativního dopadu do žalobcovy psychické sféry není odůvodněno poskytnutí jiné formy zadostiučinění. 3. Soud prvního stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 25. 4. 2016, č. j. [číslo jednací], kterým konstatoval (výrokem I), že nepřiměřenou délkou správního a soudního řízení vedeného o žádosti žalobce o informace ze dne 9. 4. 2008, které trvalo až do 2. 7. 2012, bylo porušeno základní právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“) a též základní právo na svobodu projevu a na vyhledávání a šíření informací garantované čl. 10 Úmluvy a čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“), dále (výrokem II) uložil žalované povinnost písemně se žalobci omluvit omluvou ve znění uvedené ve výroku II rozsudku, dále (výrokem III) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci peněžité zadostiučinění ve výši 35 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, zamítl žalobu ve zbytku (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V). 4. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 10. 2016, č. j. [číslo jednací], rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a II, změnil ve vyhovujícím výroku III tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že posuzované řízení spadá pod čl. čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v intenci Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 byl vznik imateriální újmy žalobci presumován. Odvolací soud shledal, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, za přiměřené odvolací soud považoval zadostiučinění formou konstatování porušení práva žalobce a formou omluvy, naopak neshledal důvod k peněžitému odškodnění s tím, že intenzita zásahu do osobnostní, rodinné, pracovní či jiné sféry žalobce, neodůvodňovala přiznání satisfakce v penězích. 5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. [číslo jednací], rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru (s odkazy zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. [spisová značka]), že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky rozlišení odpovědnosti za nepřiměřenou délku soudního řízení a odpovědnosti za průtahy ve správním řízení, když odvolací soud rozhodl o jednotě uvedených řízení a posuzoval přiměřenost jejich délky jako jeden celek. Nejvyšší soud vysvětlil, že posuzované řízení probíhalo částečně před správními orgány i před správním soudem, přičemž správní řízení o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, nesplňovalo podmínku pro aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť se přímo netýkalo majetkových ani jiných soukromých práv a nemělo ani přímý dopad do majetkové sféry účastníka. U tohoto řízení převažovala veřejnoprávní povaha nad přítomností soukromoprávního prvku, nejednalo se o řízení civilní povahy. Posuzované správní řízení tedy nebylo řízením, na které dopadal čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nebylo tak možno se dovolávat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale do úvahy zde připadal pouze nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v řízení. Nejvyšší soud dále dovodil, že žalobní nárok nelze právně hodnotit jinak než jako sestávající z dílčích nároků majících však již pro uvedenou odlišnost odpovědnostního titulu samostatný skutkový základ. Skutková samostatnost nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a nároků na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou délku soudního řízení, proto neumožňovala učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat přiměřenost jejich délky jako celek. Nejvyšší soud dále shledal, že řízení před soudy obou stupňů bylo zatíženo vadami řízení spočívající v neurčitosti žaloby, jež nebyla odstraněna postupem soudu, který žalobce nevyzval, aby specifikoval, zda a případně jakého zadostiučinění se ve vztahu k těmto řízením domáhá; vadou řízení bylo i přiznání zadostiučinění formou konstatování porušení práva vedle zároveň další formy zadostiučinění. Nejvyšší soud uložil soudu prvního stupně, aby vyzval žalobce k odstranění vady žaloby tak, aby žalobce rozlišil, jakého zadostiučinění se domáhá z důvodu průtahů ve správním řízení a jaké zadostiučinění požaduje z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení. Vyslovené právní názory Nejvyšší soud označil pro další řízení za závazné. 6. Ústavní soud nálezem ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. [ústavní nález], vyslovil následující závěry. Předmětem správních řízení i navazujících soudních řízení správních bylo rozhodování ve věci základního práva stěžovatelů na informace dle čl. 17 Listiny. Stěžovatelé měli právo na projednání této věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, které zahrnuje i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Toto právo se vztahuje jak na správní řízení, tak na navazující soudní řízení správní, přičemž z ústavněprávního pohledu je navíc třeba na řízení od okamžiku podání žádosti o informace až do konečného rozhodnutí o ní nahlížet jako na jeden celek. Porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě) představuje nesprávný úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Domáhá-li se jednotlivec nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené tímto nesprávným úředním postupem při rozhodování ve věci týkající se některého se základních práv, jako je i právo na informace, uplatní se domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje nemajetkovou újmu. Obecné soudy jim však svým postupem znemožnily se tohoto práva domáhat, čímž porušily čl. 36 odst. 3 Listiny