16 C 178/2020-161 — Obvodní soud pro Prahu 7

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, které vůči ní, jako zaměstnankyni, učinila žalovaná z pozice zaměstnavatele, a to z důvodu podle § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákoník práce“), pro porušení povinností zvlášť hrubým způsobem, což žalovaná odůvodnila dlouhodobou neomluvenou nepřítomností žalobkyně na pracovišti a hrubým porušováním povinnosti žalobkyně nakládat s finančními prostředky společnosti ve prospěch společnosti. Žalobkyně přitom od 1. 7. 2020 do 31. 7. 2020 čerpala dovolenou schválenou jednatelem společnosti. Žalovaná nárok uplatněný v žalobě neuznala. S čerpáním dovolené ze strany žalobkyně nesouhlasila. Zejména z důvodu zmeškání několika směn ze strany žalobkyně přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru. Obvodní soud pro Prahu 7 ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č.j. 16C 178/2020-75, kterým určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalované jako zaměstnavatele dané žalobkyni jako zaměstnanci ze dne 12. 8. 2020, které bylo žalobkyni doručeno dne 28. 8. 2020, je neplatné, a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení. Usnesením ze dne 23. 3. 2022, č.j. 16C 178/2020-92, byl výše uvedený rozsudek doplněn o výrok, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 7 částku 1 182 Kč představující státem vyplacené svědečné. Proti tomuto rozsudku a usnesení podala žalovaná odvolání. Městský soud v Praze rozhodl ve věci usnesením ze dne 7. 9. 2022, č.j. [číslo jednací], kterým rozsudek soudu I. stupně ve znění doplňujícího usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Městský soud v Praze upozornil na to, že nebylo prokázáno, v jakém rozsahu měla žalobkyně na dovolenou skutečně nárok, a že se soud I. stupně nezabýval druhým důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru spočívajícím v neplnění povinností žalobkyní. Žalovaná byla v tomto smyslu vyzvána k tomu, aby předložila důkazy ke svému tvrzení, že k 30. 6. 2020 měla žalobkyně nárok na 19 dnů dovolené. Dále byla žalovaná vyzvána k vysvětlení, co přesně žalobkyni v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 12. 8. 2020 vytýkala, tzn., co bylo myšleno neplněním dosavadních pracovních úkolů, jaké byly všeobecné pracovní povinnosti ředitele, jaké konkrétní nedostatky zjistila kontrola [anonymizována čtyři slova] a jak žalobkyně hrubě porušovala povinnost nakládat s finančními prostředky společnosti v její prospěch. Žalovaná měla uvést, kdy k těmto porušením povinností ze strany žalobkyně došlo, a ke svým tvrzením předložit důkazy. K výzvě soudu žalovaná doplnila, že nárok na dovolenou ve výši 34 dnů uvedený na výplatním lístku za květen 2020 se skládal ze 14 dnů nevyčerpané dovolené za rok 2019 a nároku na 20 dnů dovolené za rok 2020. V lednu 2020 čerpala žalobkyně 3 dny dovolené, v únoru 2020 také 3 dny dovolené, což bylo odečteno z celkového nároku na dovolenou (34 dnů) a zbývalo 28 dnů dovolené. To ovšem za předpokladu, že by žalobkyni vznikl nárok na dovolenou za rok 2020 v rozsahu 20 dnů. Pracovní poměr žalobkyně však v roce 2020 skončil 28. 8., proto měla žalobkyně za tento rok nárok pouze na 10 dnů dovolené (nárok za ½ roku od 1. 1. do 30. 6.) (původně žalovaná uváděla dovolenou v rozsahu 19 dnů - 8 dnů za rok 2019 a 11 dnů za rok 2020). Jednatel žalované se snažil nedostatky v práci žalobkyně řešit, proto některé úkoly začal žalobkyni zadávat písemně (30. 4. 2020 a 4. 5. 2020). Krátce na to se však žalobkyně stala práce neschopnou (12. 5. 2020) a do zaměstnání již nenastoupila. Žalobkyně komunikovala s obchodními partnery prostřednictvím e-mailové adresy [email]), ke které však žalovaná neměla přístup a nemohla získat svou obchodní korespondenci. V době 8. – 15. 7. 2020 probíhala na pracovišti žalované kontrola [anonymizována tři slova] zaměřená na bezpečnost práce a nakládání s nebezpečnými chemickými látkami, které se žalobkyně neúčastnila. Žalovaná musela zajistit další osobu, která jí byla při kontrole nápomocná. K prokázání tvrzení žalovaná navrhla výslech jednatele žalované a protokol o kontrole [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [územní celek] a [anonymizováno]. Po doplnění dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalobkyně pracovala u žalované od 1. 4. 2017 na pozici ředitelky společnosti (nesporné). Od 12. 5. 2020 do 30. 6. 2020 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti (rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti). Dne 19. 6. 2020 navštívila žalobkyně pracoviště, aby vrátila klíče. Přitom na dotaz jednatele společnosti sdělila, že po skončení pracovní neschopnosti hodlá čerpat dovolenou (protokol o předání klíčů, výpověď svědků [celé jméno svědka], [jméno] [příjmení]). Dne 30. 6. 2020 zaslala žalobkyně e-mailem z adresy [email]“ mzdové účetní žalované společnosti ukončení neschopenky ke dni 30. 6. 2020 a žádost o čerpání dovolené na celý červenec 2020 (e-mail žalobkyně ze dne 30. 6. 2020). V době 8. – 15. 7. 2020 probíhala na pracovišti žalované kontrola Oblastního inspektorátu práce, které se žalobkyně neúčastnila (výpověď jednatele žalované [celé jméno účastníka], protokol o kontrole ze dne 21. 9. 2020). Jednatel žalované vyzýval žalobkyni k nástupu do zaměstnání, a to e-mailem zaslaným dne 8. 7. 2020 a 9. 7. 2020 na e-mailovou adresu žalobkyně [email]“ (výpověď jednatele žalované [celé jméno účastníka], e-mailová zpráva jednatele žalované ze dne 8. 7. 2020 a 9. 7. 2020). Jelikož se žalobkyně do zaměstnání nedostavila, přistoupila žalovaná dne 14. 7. 2020 k okamžitému zrušení pracovního poměru, které však nebylo žalobkyni řádně doručeno, neboť písemnost převzal manžel žalobkyně (tvrzení žalované, Výzva k vyzvednutí zásilky/Potvrzení o převzetí zásilky, výpověď svědka [jméno] [příjmení]). Na to reagovala žalobkyně písemnou výzvou k přidělování práce a úhradě dlužné mzdy (dopis žalobkyně ze dne 31. 7. 2020). Následně bylo žalobkyni znovu zasláno okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 12. 8. 2020, které jí bylo doručeno do vlastních rukou dne 28. 8. 2020 (nesporné). Dopisem ze dne 2. 9. 2020 oznámila žalobkyně žalované, že nesouhlasí s okamžitým zrušením pracovního poměru a trvá na svém dalším zaměstnání (nesporné). Na základě výše uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce může zaměstnavatel výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Podle § 60 zákoníku práce musí zaměstnavatel i zaměstnanec v okamžitém zrušení pracovního poměru skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží. Podle § 218 odst. 1 zákoníku práce, je čerpání dovolené podle § 211 zaměstnavatel povinen zaměstnanci určit tak, aby dovolenou vyčerpal v kalendářním roce, ve kterém zaměstnanci právo na dovolenou vzniklo, ledaže v tom zaměstnavateli brání překážky v práci na straně zaměstnance nebo naléhavé provozní důvody. Podle § 218 odst. 4 zákoníku práce platí, že není-li čerpání dovolené určeno nejpozději do 30. června následujícího kalendářního roku, má právo určit čerpání dovolené rovněž zaměstnanec. Čerpání dovolené je zaměstnanec povinen písemně oznámit zaměstnavateli alespoň 14 dnů předem, pokud se nedohodne se zaměstnavatelem na jiné době oznámení. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou, v jakém rozsahu měla žalobkyně nárok na dovolenou. Z výplatního lístku za květen 2020 je zřejmé, že žalobkyni zbývalo 28 dní dovolené, která se skládala z 8 dnů nevyčerpané dovolené za rok 2019 a 20 dnů dovolené za rok 2020. Žalovaná tvrdí, že jelikož pracovní poměr žalobkyně skončil 28. 8. 2020, neměla žalobkyně nárok na 20 dnů dovolené za rok 2020, ale pouze na poměrnou část dovolené – 10 dnů a na 8 dnů nevyčerpané dovolené za rok 2019, celkem tedy na 18 dnů dovolené. Tomu odpovídá zpráva účetní ze dne 8. 7. 2020, ze které vyplývá, že do data propuštění – 9. 7. 2020 měla žalobkyně za rok 2020 nárok na dovolenou v celkové výši 25 dnů (14 dnů nevyčerpané dovolené za rok 2019 a 11 dnů za část roku 2020). V lednu a únoru 2020 si žalobkyně vybrala 6 dnů z nevyčerpané dovolené za rok 2019, k proplacení ke dni 9. 7. 2020 tak podle účetní zůstalo 19 dnů dovolené (25 dnů – 6 dnů). Tato argumentace však soud nepřesvědčila, neboť 30. 6. 2020, kdy žalobkyně vyplnila dovolenku a zaslala ji účetní, nemohla vědět, kdy její pracovní poměr skončí, a mohla tedy počítat s tím, že má nárok na 28 dnů dovolené. Nic na tom nemění ani fakt, že žalobkyně zřejmě hodlala pracovní poměr ukončit, neboť datum ukončení nebyl znám. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně měla ke dni 30. 6. 2020 nárok na 28 dnů dovolené. Soud dále vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně pro žalovanou od 1. 7. 2020 do 12. 8. 2020, kdy došlo k okamžitému