15 C 269/2025-25 — Obvodní soud pro Prahu 7

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 31 960 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 31 960 Kč od , datum, do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel se žalobkyní dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu se souhrnným poplatkem ve výši 16 360 Kč v pravidelných týdenních splátkách po 606 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas neuhradil, když uhradil celkem pouze částku 4 400 Kč a stále tak dluží částku ve výši 31 960 Kč. Dále žalovaný žalobkyni dluží úroky z prodlení.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Z žalobních tvrzení a listinných důkazů předložených žalobkyní zjistil soud následující skutečnosti.5. Dle karty zákazníka – žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaný žalobkyni žádal o poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč, přičemž v žádosti uvedl, že jeho měsíční příjmy činí , částka, a celkové výdaje činí , částka, . Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti č. , číslo, ze dne , datum, bylo zjištěno, že se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout spotřebitelský úvěr v hotovosti ve výši 20 000 Kč na dobu 60 týdnů. Žalovaný se oproti tomu zavázal poskytnutou částku vrátit spolu s úrokem ve výši 3 960 Kč, administrativním poplatkem ve výši 6 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši , částka, . Roční procentní sazba nákladů činila 212,77 %. Z předžalobní upomínky ze dne , datum, , která byla dle podacího archu odeslána žalovanému téhož dne, bylo zjištěno, že byl žalovaný právním zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě dlužné pohledávky nejpozději do 7 dnů ode dne doručení předžalobní výzvy.6. Z veřejně dostupné databáze na webových stránkách České národní banky (dále jen „ČNB“), databáze časových řad ARAD, tabulky „Statistika úrokových sazeb – nové obchody - úvěry, Spotřebitelské, nad 1 rok do 5 let“ činila v prosinci 2022, tj. v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, průměrně 9,66 % ročně.7. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, nebo dále sp. zn. 33 Odo 234/2005 vyplývá, že „Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“8. Po zhodnocení provedených důkazů soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená ve smyslu § 2395 o. z. mezi žalovaným a žalobkyní dne , datum, je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Ve smlouvě je ujednán úrok v pevné výši 3 960 Kč odpovídající 19,8 % poskytnuté jistiny, nicméně vedle úroku jsou ve smlouvě ujednány další úhrady, které dle názoru soudu nepředstavují úhrady odpovídající reálně poskytnutým službám v souvislosti s úvěrovou smlouvou, nýbrž slouží k umělému navyšování odměny žalobkyně za poskytnutí úvěru, a proto ve své podstatě lze i tyto další úhrady považovat za cenu poskytnutých peněz, a tedy za úrok. Byť nepochybně s uzavřením každé úvěrové smlouvy vznikají poskytovateli úvěru určité náklady, je soud toho názoru, že k jejich pokrytí by měl zčásti sloužit právě ujednaný úrok. Konkrétně ve smlouvě o spotřebitelském úvěru č. , číslo, činí ujednané úhrady spolu s úrokem celkem částku 16 360 Kč, což představuje více než 80 % úvěrované částky a po přepočtu 70,89 % ročně z poskytnuté částky. Podle statistických údajů České národní banky však v době uzavření smlouvy činily průměrné úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných domácnostem v ČR na spotřebu s fixací od 1 roku do 5 let včetně průměrně 9,66 % ročně. Ve světle výše citované judikatury by patrně bylo možné akceptovat trojnásobný úrok, což by odpovídalo úroku ve výši 28,98 % ročně. Pokud však v daném případě činí odměna za poskytnutí úvěru (sjednaný úrok včetně dalších úhrad) 70,89 % ročně, je patrné, že částka, kterou měl žalovaný za poskytnutí úvěru zaplatit, dosahuje více než osminásobku běžného úroku sjednávaného v daném období. Za těchto okolností je nutno podle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z. na ujednání o úroku, odměnu za hotovostní inkaso splátek a administrativní poplatek pohlížet jako na ujednání absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z., neboť těmito ujednáními smlouva obchází zákon, když stanovením dalších úhrad vedle úroku směřuje k navýšení odměny za poskytnutý úvěr a dosažení vyššího zisku na úkor žalovaného coby spotřebitele. Soud se dále zabýval tím, zda neplatná ujednání o úroku a dalších úhradách lze oddělit od ostatního obsahu shora specifikované smlouvy o úvěru, avšak dospěl k závěru, že nikoli, neboť poskytování úvěru je předmětem podnikání žalobkyně, pročež by bez ujednání o úroku a dalších úhradách, v souhrnu představujících zisk žalobkyně, k uzavření smlouvy o úvěru nedošlo.9. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč na základě neplatné smlouvy o úvěru, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., které je žalovaný podle § 2991 odst. 2 o. z. povinen vrátit. Protože žalovaný z peněžních prostředků poskytnutých na základě neplatné smlouvy o úvěru vrátil dle tvrzení žalobkyně pouze částku 4 400 Kč, uložil soud žalovanému výrokem I. tohoto rozsudku povinnost zaplatit žalobkyni zbývající část nesplacené jistiny ve výši , částka, spolu s úrokem z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a to počínaje dnem , datum, . Jelikož je vydání bezdůvodného obohacení splatné na výzvu, mohl soud žalobkyni přiznat nárok na zaplacení úroku z prodlení ode dne , datum, , jelikož z výzvy k úhradě dluhu ze dne , datum, vyplývá, že byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky z dané smlouvy o úvěru nejpozději do 7 dnů od doručení této výzvy. Předžalobní výzva byla podle výpisu sledování zásilek žalovanému doručena dne , datum, . Dne , datum, , tedy došlo k prodlení žalovaného. Tímto bude zcela vypořádán nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované v souvislosti s touto neplatnou smlouvu, a proto soud ve zbývajícím rozsahu žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl, jelikož ji neshledal důvodnou.10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když oba účastníci byli v řízení úspěšní pouze částečně, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.