22 EVC 2/2020-52 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Návrhem na vydání evropského platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 15. 5. 2020 ve znění jeho doplnění ze dne 29. 5. 2020 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 2 785 EUR s příslušenstvím. V návrhu dále uvedla, že žalované omylem uhradila fakturu [číslo] ve výši 2 785 EUR dvakrát, a to dne 18. 1. 2017 a 26. 1. 2017. Jelikož žalovaná částku nevrátila ani přes výzvy ze dne 27. 1. 2020 a 11. 2. 2020, žalobkyně se dále domáhá úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 2 875 EUR od 26. 1. 2017 do zaplacení. 2. Žalovaná proti vydanému evropskému platebnímu rozkazu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 22 EVC 2/2020, který jí byl doručen do vlastních rukou dne 13. 7. 2020, podala dne 21. 7. 2020 včasný odpor, který dále odůvodnila tím, že„ neexistuje pohledávka, takže platební rozkaz je bezpředmětný“ a na přiloženém listinném důkazu (výpis z účtu) pak svoji argumentaci rozvedla ručně psanou poznámkou„ uhrazeno odpočtem částky“. 3. Žalobkyně dne 19. 10. 2020 podáním v elektronické podobě učiněné prostřednictvím veřejné datové sítě (e-mailem) sdělila, že spor byl vyřešen mimosoudně. Jelikož však toto podání, které by bylo možno podle jeho obsahu posoudit jako zpětvzetí žaloby, nebylo podepsáno uznávaným elektronickým podpisem ani přes opakované poučení soudem žalobkyně toto podání nedoplnila jeho originálem nebo písemným podání shodného znění (ust. § 42 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád /dále také jen „o. s. ř.“ /), soud k němu nemohl přihlížet. 4. Žalovaná dále v podání ze dne 25. 6. 2021 uvedla, že žalobkyni dodávala zboží několik let, ale platby za jednotlivé faktury žalované nebyly hrazeny téměř nikdy v plné výši, úhrady byly často částečné, pak následovaly doplatky, někdy přeplatky, které žalobkyně deklarovala jako zálohy a nikdy s tím nebyl problém. Žalovaná částka vznikla dvojí úhradou ze strany žalobkyně. Bylo však dohodnuto, že žalovaná dodá žalobkyni zboží a následnou platbou bude vše srovnáno. Žalobkyně nejdříve koncem roku 2019 vyrobené zboží odmítla pro nekvalitu, nakonec ale jeho část koupila se slevou 12 % a z jeho úhrady byla žalovaná částka odečtena, tedy žalobkyně žalované zaplatila pouze část kupní ceny za toto zboží sníženou o žalovanou částku. S žalobkyní se proto dohodli, že žalobu stáhne. Proto žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. 5. Při jednání dne 27. 8. 2021 žalovaná doplnila, že vystavila žalobkyni za dodané zboží fakturu [číslo] ze dne 13. 7. 2020, na základě které vyúčtovala žalovaná žalobkyni dodané zboží celkem na částku ve výši 10 523,3 EUR, po slevě 12 % pak 9 260,50 EUR, přičemž z výpisu z účtu ze dne 20. 7. 2020 pak vyplývá, že žalobkyně žalované na uvedenou fakturu vyplatila pouze částku ve výši 6 475,51 EUR, tedy částku o 2 875 EUR méně. 6. Jelikož žalobkyně je právnickou osobou se sídlem v Belgii, zatímco žalovaná je právnickou osobou se sídlem v České republice, poměr mezi účastníky, který je předmětem tohoto sporu, je poměrem s mezinárodním prvkem, a proto soud nejprve posuzoval, zda má pravomoc ve věci rozhodnout a případně jakým právem se tento poměr účastníků řídí. Na poměry s mezinárodním prvkem dopadá režim zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen„ ZMPS“), v platném znění, kterého se však použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána či přímo použitelných ustanovení práva Evropské Unie (§ 1 a 2 ZMPS). Pravomoc českých soudů je ve věci vzhledem k sídlu žalované dána podle čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podle kterého mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Rozhodným právem je české právo, a to podle čl. 4 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím III), když v této věci jde sice o poměr mezi účastníky z titulu bezdůvodného obohacení, který však úzce souvisí s kupními smlouvami uzavřenými mezi účastníky, které se podle čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) řídí s ohledem na sídlo žalované jako prodávající českým právem. 7. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav: 8. Žalovaná dne 18. 1. 2017 a 26. 1. 2017 poukázala na účet žalované částky 2 785 EUR, a to jako úhradu faktury [číslo] (viz výpis z účtu žalobkyně). Žalobkyně vyzvala žalovanou ke vrácení částky ve výši 2 875 EUR dopisem ze dne 27. 1. 2020 (viz dopis ze dne 27. 1. 2020 s podacím lístkem) a dne 11. 2. 2020 i předžalobní výzvou (viz předžalobní výzva ze dne 11. 2. 2020). Žalovaná dne 13. 7. 2020 vystavila žalobkyni fakturu [číslo] za dodávku 244 ručně vyrobených skleněných výrobků na částku 10 523,3 EUR, po slevě 12 % tedy 9 260,50 EUR (viz faktura a mezinárodní nákladní list ze dne 13. 7. 2020). Žalobkyně dne 16. 7. 2020 zaslala na účet žalované částku ve výši 6 475,81 EUR označenou jako finální platbu vyrovnávající všechny faktury (viz výpis z účtu žalované ze dne 20. 7. 2020). 9. Z ostatních provedených listinných důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci. 10. Po posouzení zjištěného skutkového stavu podle příslušných zákonných ustanovení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 11. Jelikož žalobkyně poukázala žalované na její bankovní účet dne 26. 1. 2017 částku ve výši 2 785 EUR, která byla určena k zaplacení dluhu dle faktury žalované [číslo] přestože stejnou částku již žalobkyně žalované uhradila i dne 18. 1. 2017, získala tím žalovaná majetkový prospěch bez právního důvodu, tedy se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila a vznikla jí tím povinnost uvedenou částku žalobkyni vrátit (ust. § 2991 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Uvedená pohledávka žalobkyně za žalovanou z titulu bezdůvodného obohacení však zanikla dne 16. 7. 2020 započtením proti pohledávce žalované za žalobkyní ve stejné výši z titulu dodání skleněného zboží (ust. § 1982 o. z.), když žalobkyně podle dohody účastníků žalované za zboží vyúčtované fakturou [číslo] na částku 9 260,50 EUR uhradila jen 6 475,81 EUR. 12. Jelikož soud rozhoduje podle stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí (ust. § 154 odst. 1 o. s. ř.), kdy již žalovaná pohledávka z důvodu jejího zániku dne 20. 7. 2020 neexistovala, soud shledal žalobu nedůvodnou a výrokem I. ji zamítl. 13. O nákladech řízení účastníků soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož soud žalobu zcela zamítl, byla žalovaná v tomto řízení z procesního hlediska plně úspěšná a má proto proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná se však práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdala při jednání soudu dne 27. 8. 2021, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).