13 C 140/2021-59 — Obvodní soud pro Prahu 8

Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 5 760 Kč spolu s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny, kterou se žalobkyně zavázala žalovanému dodávat do odběrného místa elektřinu, a žalovaný se na základě této smlouvy zavázal žalobkyni platit za služby spojené s těmito dodávkami, přičemž výše těchto plateb byla stanovena smlouvou. Po zúčtovacím období byla žalovanému ze strany žalobkyně předložena faktura s vyúčtováním za dodanou elektřinu, kterou však žalovaný neuhradil. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1 o. s. ř.), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky, a proto vztah mezi účastníky, který je předmětem tohoto sporu, je vztahem s mezinárodním prvkem, a proto soud nejprve posuzoval, zda má pravomoc ve věci rozhodnout a jakým právem se tento vztah účastníků řídí. Na vztahy s mezinárodním prvkem dopadá režim zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen„ ZMPS“), v platném znění, kterého se však použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, či přímo použitelných ustanovení práva Evropské Unie (§ 1 a 2 ZMS). Podle čl. 17 odst. 1 a 18 odst. 2 Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, může být žalovaný, který je spotřebitelem, žalován pouze u soudů členského státu, na jehož území má bydliště. Žalovaný má na území České republiky své bydliště, a proto má zdejší soud pravomoc tuto věc rozhodnout. Podle čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) je rozhodným právem v této věci právo obvyklého místa bydliště žalovaného, který je spotřebitelem, tedy české právo. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci: Žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny č. [spisová značka], na základě které se zavázala dodávat žalovanému elektřinu do odběrného místa na adrese [adresa]. Žalovaný se naproti tomu zavázal hradit žalobkyni za odebranou elektřinu vyfakturovanou cenu. V souvislosti se změnou odběratele datované k 18. 2. 2020 vystavila žalobkyně žalovanému mimořádnou fakturu na úhradu odebrané elektřiny za období od 13. 8. 2019 do 17. 2. 2020 s datem splatnosti 9. 3. 2020. Žalovaný však na dluh neuhradil ničeho. Po právní stránce soud věc posoudil dle § 22 a násl. zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyně byla ve sporu úspěšná, a proto jí soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. proti žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 1 000 Kč. Tato částka odpovídá součtu nákladů za 2 úkony po 300 Kč dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (1. podání návrhu na zahájení řízení, 2. jednoduchá výzva k plnění) a zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč. Lhůtu k plnění soud uložil podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když pro jiné rozhodnutí neshledal zákonné důvody.