29 C 155/2021-80 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobce se žalobou domáhal určení neexistence předkupního práva vyznačeného ve prospěch Československého rozhlasu dle čl. V. Smlouvy, označené ve sbírce listin jako PVZ [číslo] ze dne [datum] ve vztahu k pozemkům parcelních čísel [číslo] a [anonymizováno] a ke stavbě budova číslo popisné [anonymizováno], která je součástí pozemku parcelního čísla [anonymizováno], to vše v katastrálním území Karlín, obec hlavní město Praha, zapsaného v části C na listu vlastnictví [číslo]. V odůvodnění žaloby nejprve žalobce podrobně popsal genezi vzniku žalobce z Československého rozhlasu. Transformace Československého rozhlasu měla spočívat především ve vzniku dvou samostatných národních rozhlasů a zachování rozhlasu federálního. Všechny tři rozhlasové instituce měly nadále fungovat ve spolupráci, přičemž role federálního rozhlasu měla být zaměřena na koordinaci, zahraniční vysílání a částečně i celofederální vysílání, kdežto národní – republikové rozhlasy se měly zaměřit na vnitřní vysílání v rámci republik. Skupina tří veřejnoprávních rozhlasů měla fungovat jako veřejnoprávní trust svého druhu. Tímto směrem směřovala reforma všech tří federálních informačních institucí provedená zákonem č. 136/1991 Sb., o rozdělení působnosti mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Českou republikou a Slovenskou republikou ve věcech tisku a jiných informačních prostředků (dále též zákon o rozdělení). Přesné rozdělení úkolů, majetku a finančních prostředků nutných k fungování těchto institucí bylo předmětem rozsáhlých a dlouhých diskuzí, kdy se zvažovaly jednotlivé modely tohoto fungování. S tímto rozdělením byla spojena i finální delimitace majetku z federálního na republikové rozhlasy podle § 4 zákona o rozdělení, jež byla v duchu § 1 zákona o rozdělení koncipována tak, aby existovaly záruky, že majetek, kterým disponoval původně Československý rozhlas, zůstane majetkem v rámci tohoto trustu a jeho dispozice byla omezena na převody v rámci tohoto veřejnoprávního trustu. Proto se do převodních delimitačních smluv vkládalo předkupní právo ve prospěch převodce – Československého rozhlasu a současně se ve prospěch žalobce zřizovalo předkupní právo na nemovitostech, které zůstaly majetkem Československého rozhlasu. V důsledku takto pojaté delimitace byly některé nemovitosti, které převedl Československý rozhlas na žalobce, zatíženy předkupním právem, které bylo popsáno jako právo odkoupit za cenu, která by byla určena jako cena obvyklá k době, kdy byl majetek na žalobce převeden. Recipročně se postupovalo i ve vztahu k majetku, který zůstal v rámci Československého rozhlasu. Tímto způsobem vzniklo i předkupní právo Československého rozhlasu na pozemcích parcelních čísel [číslo] a 573 v katastrálním území Karlín, obec hlavní město Praha, kdy součástí parcely [číslo] je stavba – budova číslo popisné 14, ve vlastnictví žalobce, a to na základě smlouvy ze dne [datum]. V rozporu s předpokladem koexistence tří veřejnoprávních rozhlasových institucí se rozpadl stát, v jehož federální struktuře měl tento veřejnoprávní trust fungovat. Těmito událostmi došlo ke zcela zásadní změně okolností, za kterých byla delimitace Československého rozhlasu provedena. Federální shromáždění pak před zánikem federace přijalo zákon, kterým zrušilo (mimo jiné) Československý rozhlas, a to zákon č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře. Podle § 2 odst. 1 pak přešla práva Československého rozhlasu na Českou republiku, a na základě takto formulovaného ustanovení:„ Nemovité a movité věci ve vlastnictví [obec] a Slovenské Federativní Republiky, k nimž přísluší právo hospodaření Československému rozsahu, Československé televizi a Československé tiskové kanceláři, majetková a jiná práva [obec] a Slovenské Federativní Republiky, k nimž přísluší právo hospodaření Československému rozhlasu, Československé televizi a Československé tiskové kanceláři, dále práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, majetková práva s výjimkou majetkových práv nehmotné povahy a jiná práva a závazky Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře na území České republiky přecházejí dnem uvedeným v § 1 na Českou republiku, pokud zákon [obec] národní rady nestanoví jinak.“. Na přijetí tohoto federálního zákona reagovala mimo jiné i [ulice] národní rada, která přijala dne [datum] krátce před vznikem nového samostatného českého státu zákon č. 36/1993 Sb., o některých opatřeních v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, kterým převedla paušálně majetková práva související a autorskými právy a licencemi z České republiky na [název žalobkyně]. Převedla rovněž všechny takto nabyté nemovitosti, ale ty převedla prostřednictvím jejich výčtu v příloze zákona. Dle žalobce cílem národního zákonodárce bylo převést majetkový substrát, který na něj z Československého rozhlasu převedl federální zákonodárce, na [název žalobkyně], a to pokud možno jako celek a úplně. Skutečnost, že před zánikem státu zřídil [název žalobkyně] předkupní právo ve prospěch Československého rozhlasu, ani federální zákonodárce ani národní zákonodárce neřešili. Jak žalobce, tak žalovaný ovšem vnímali tuto skutečnost jako nedopatření a nedostatek zákona, který„ zapomněl“ převést na národní rozhlas i věcná práva, řešil ad hoc. V minulosti se v případě nemovitostí, které byly zatíženy předkupním právem ve prospěch Československého rozhlasu, vycházelo z toho, že nejjednodušším způsobem, jak nemovitosti od tohoto předkupního práva„ očistit“, je uzavření dohody o zániku předkupního práva s Českou republikou. Ta pak ve všech případech, kdy o to [název žalobkyně] z důvodu prodeje předmětných nemovitostí požádal, toto předkupní právo zrušila. Ke zrušení došlo oboustrannou dohodou, ve které Českou republiku zastupovalo Ministerstvo financí. Důvodem zrušení byla patrně skutečnost, že předkupní právo postrádalo věcný smysl a jakoukoliv důvodnost. 2. Naléhavý právní záměr na učení neexistence předmětného předkupního práva žalobce spatřuje ve skutečnosti, že takto sjednané předkupní právo je zásadním omezením dispozičního práva. Žalobce jako vlastník nemůže takto zatížený majetek prodat a ani směnit. Jedinou možností je převést jej za cenu platnou v roce 1992, což je zlomek dnešní ceny, na Českou republiku, pokud je předkupní právo platné a svědčí České republice. Žalobce ani nemůže předkupní právo, pokud je právního názoru, že neexistuje, nerespektovat, protože nikdo by si nekoupil nebo nesměnil nemovitost, která je zatížena podle zápisu v katastru předkupním právem, za situace, kdy by prodávající tvrdil, že tento zápis nemusí potenciální kupec brát ve zřetel, protože toto právo ve skutečnosti neexistuje. Předkupní právo taktéž brání i jinému ekonomickému využití. V dané věci je dle žalobce vyloučena rozumná procesní varianta, kterou by se testovala možnost zjištění existence či neexistence předkupního práva. Jedinou možností, jak incidenčně zjistit v reálném sporu neexistenci předkupního práva, je realizovat převod či směnu a čelit případné žalobě ze strany domnělého oprávněného z předkupního práva. Problémem ale je, že takové riziko potenciálních důsledků předkupního práva odradí většinu potenciálních transakčních partnerů. V případě těch, které neodradí, se toto riziko promítne do kupní ceny. V případě zřízení zástavního práva pak potenciálního úvěrujícího povede k ocenění nemovitosti na zlomek ceny. Zápis předkupního práva tedy vyvolává důsledky už jen sám o sobě a významně redukuje rozsah vlastnického práva žalobce, přičemž tyto důsledky nejsou řešitelné jiným nástrojem práva. 3. Neexistenci předmětného předkupního práva žalobce spatřuje ze dvou důvodů: 1) předkupní právo z povahy věci je nepřevoditelné na jinou osobu, 2) existence předkupního práva je v rozporu se zákonem. 4. Nepřevoditelnost předkupního práva dle žalobce vyplývá z § 604 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění platném v roce 1992, dle kterého předkupní právo nepřechází na dědice oprávněné osoby a nelze je převést na jinou osobu. Oprávnění z předkupního práva, bez ohledu na to, zda bylo sjednané jako závazek nebo jako věcné právo, je spjato pouze s osobou oprávněného a se smrtí nebo zánikem osoby oprávněné zaniká (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 3982/2009, ze dne 20. října 2011). Oprávněný z předkupního práva zanikl rozhodnutím ze zákona, který současně rozhodl, na koho přecházejí práva a povinnosti zrušeného Československého rozhlasu. Výslovné zrušení právnické osoby založené zákonem, a to opět zákonem, se nejvíce podobá zániku právnické osoby bez likvidace, kdy se současně stanoví, kdo je právním nástupcem rušené právnické osoby. V dané situaci tak učinil zákon. Právnickou osobu zrušil a určil, že jednotlivé majetkové hodnoty přejdou na stát. Oprávnění z předkupního práva, které ale má povahu osobního nepřevoditelného a neděditelného práva, v rámci takto definovaného zrušení bez likvidace s univerzálním právním nástupcem nepřechází. Žalobce si je vědom toho,