29 C 66/2022-82 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 196 690 859,49 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že u Městského soudu v Praze bylo pod sp.zn. 15 Cm 319/2006 vedeno sporné řízení o zaplacení částky i) 167 955 700 Kč s příslušenstvím, ii) 1 071 000 Kč s příslušenstvím, iii) 1 785 000 Kč s příslušenstvím a iv) 2 380 000 Kč s příslušenstvím, kde žalobcem byl [celé jméno žalovaného] a žalovanou Česká republika – Ministerstvo financí Městský soud v Praze vydal dne 8. 12. 2017 rozhodnutí č.j. 15 Cm 319/2006-1149 (dále jen„ Rozhodnutí 1“), na základě, kterého uložil České republice Ministerstvu financí (dále rovněž jen„ ČR“) jakožto žalované povinnost uhradit Ing. [celé jméno žalovaného] částku i) 102 332 100 Kč z titulu jistiny a 92 039 593,45 Kč z titulu příslušenství (výrok I.), ii) 1 071 000 Kč z titulu jistiny a 1 195 781,77 Kč z titulu příslušenství (výrok II.), iii) 1 785 000 Kč z titulu jistiny a 1 833 737,84 Kč z titulu příslušenství (výrok III.), iv) 1 303 057 Kč z titulu náhrady nákladů řízení (společně dále rovněž jen„ výroky ukládající finanční plnění ČR“). V navazujícím řízení Vrchní soud v Praze jakožto soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 10. 2018, č.j. 5 Cmo 169/2018-1232 (dále jen„ Rozhodnutí 2“) potvrdil Rozhodnutí 1 ve výrocích ukládajících finanční plnění ČR a uložil ČR rovněž povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 592 552,50 Kč ČR tak na základě pravomocného Rozhodnutí 2 ve spojení s Rozhodnutím 1 zaplatila [anonymizováno] [celé jméno žalovaného] dne [datum] částku i) 105 188 100 Kč (102 332 100 + 1 071 000 + 1 785 000) z titulu jistiny, ii) 95 069 113,06 Kč (92 039 593,45 + 1 195 781,77 + 1 833 737,84) z titulu příslušenství, iii) 1 895 609,50 Kč (1 303 057 + 592 552,50) z titulu nákladů řízení před soudem I. a II. stupně, celkem tedy 202 152 822,56 Kč. Na základě dovolání ČR zrušil Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 3. 2. 2021, č.j. 27 Cdo 149/2019-1291, jenž nabyl právní moci dne [datum] (dále rovněž jen„ Rozhodnutí 3“), Rozhodnutí 2 v rozsahu potvrzených výroků ukládajících finanční plnění ČR jakož i závislého nákladového výroku, a vrátil věc v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Přesto, že po doručení Rozhodnutí 3 vyzvala ČR dopisem ze dne [datum] (následně rovněž opakovaně dne [datum], [datum] a [datum]) [anonymizováno] [celé jméno žalovaného] k vydání plnění, které od ČR obdržel na základě zrušeného Rozhodnutí 2 (ve spojení s Rozhodnutím 1), do dnešního dne neobdržela ničeho. Následně Vrchní soud v Praze, vázaný právním názorem Nejvyššího soudu ČR, po hmotněprávním posouzení věci meritorně rozhodl dne 23. 9. 2021 rozsudkem č.j. 5 Cmo 169/2018- 1352 (dále jen„ Rozhodnutí 4“), kterým změnil Rozhodnutí 1 tak, že i) žalobní návrh žalobce na zaplacení částky 102 332 100 Kč s příslušenstvím v plném rozsahu zamítl (výrok I.), ii) potvrdil povinnost ČR uhradit žalobci částku 1 071 000 Kč a zákonný úrok z prodlení od [datum] do zaplacení (ke kterému došlo [datum]) ve výši 977 236,15 Kč, iii) potvrdil povinnost ČR uhradit žalobci částku 1 785 000 Kč a zákonný úrok z prodlení od [datum] do zaplacení (ke kterému došlo [datum]) ve výši 1 628 726,92 Kč. Po právní moci Rozhodnutí 1 a 2 zaplatila ČR Ing. [celé jméno žalovaného] částku 202 152 822,56 Kč. Na základě Rozhodnutí 3 ve spojení s Rozhodnutím 4 došlo ke zrušení Rozhodnutí 2 a změně Rozhodnutí 1 v tom smyslu, že nárok Ing. [celé jméno žalovaného] vůči ČR je důvodný pouze co do částky 2 048 236,15 Kč (1 071 000 + 977 236,15) a 3 413 726,92 Kč (1 785 000 + 1 628 726,92), tj. celkem 5 461 963,07 Kč; zbývající část nároku Ing. [celé jméno žalovaného] neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, přičemž zrušeny byly i závislé výroky co do povinnosti hradit žalobci náklady řízení dle Rozhodnutí 1 a 2 ve výši 1 895 609,50 Kč. Ing. [celé jméno žalovaného] vznikla ve světle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (v této souvislosti viz např. rozsudek NS ČR sp. zn. 28 Cdo 4478/2016) ke dni právní moci Rozhodnutí 3 povinnost vrátit ČR částku 196 690 859,49 Kč jakožto rozdíl mezi plněním, které obdržel na základě Rozhodnutí 1 ve spojení s Rozhodnutím 2 (202 152 822,56 Kč) a plněním (5 461 936,07 Kč), které mu bylo přiznáno na základě Rozhodnutí 4 (ve spojení s rozhodnutím 3). [příjmení] 196 690 859,49 Kč je tvořena finančním plněním ČR, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, a to konkrétně ve výši 194 371 693,45 Kč (102 332 100 Kč z titulu jistiny a 92 039 593,45 Kč z titulu příslušenství), když v tomto rozsahu byla žaloba na základě výroku I. Rozhodnutí 4 zamítnuta, a ve výši 218 545,62 Kč jakožto rozdíl mezi úroky z prodlení určenými na základě výroku II. Rozhodnutí 1 (ve spojení s Rozhodnutím 2) a výrokem II. Rozhodnutí 4, a ve výši 205 010,92 Kč jakožto rozdíl mezi úroky z prodlení určenými na základě výroku III. Rozhodnutí 1 (ve spojení s Rozhodnutím 2) a výrokem III. Rozhodnutí 4 a ve výši 1 895 609,50 Kč z titulu náhrady nákladů řízení, jejichž povinnost k úhradě byla zrušena na základě Rozhodnutí 3 (592 552,50 Kč) a změněna výrokem I. Rozhodnutím 4 (1 303 057 Kč). 2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nárok uplatněný žalobou neuznal, když dále konstatoval, že celý spor mezi žalobkyní a žalovaným vznikl již v roce 2005, tedy již před 17 lety. Počátek sporu lze zjednodušeně definovat tak, že žalovanému byl i soudně uznanou vinou úředníků Ministerstva financí České republiky odcizen investiční majetek značné hodnoty, 140 000 ks cenných papírů [právnická osoba], a.s. Touto„ krádeží“ ke škodě žalovaného byla porušena jeho ústavně zakotvená práva, a to v masivním rozsahu. V dané souvislosti je nutno připomenout, že účet žalovaného byl zaviněním pracovníků Ministerstva financí České republiky kompletně vykraden, přičemž v případě dodržení zákona č. 591/1992 Sb., by krádež cenných papírů ke škodě žalovaného možná nebyla. Tuto skutečnost konstatoval mimo jiné i Městský soud v Praze ve svém rozsudku z roku 2014 a skutek byl potvrzen i pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze. Skutečnost krádeže písemně potvrdil i Nejvyšší státní zástupce svým dopisem ze dne 26.11.2008, č.j. 5 NZT 18/2008. V celé předmětné věci je také podstatný mezitímní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014, č.j. 15 Cm 319/2006-967, ve kterém se mimo jiné konstatuje, že„ žaloba je vůči žalovanému co do základu důvodná“. Dalším důležitým rozhodnutím v předmětné věci je rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015, č.j. 5 Cmo 225/2015-964, podle kterého se„ napadený rozsudek soudu 1. stupně potvrzuje“. Na základě uvedeného pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze tak došlo k potvrzení nároku žalovaného na odškodnění a byla rovněž potvrzena skutečnost, že mělo dojít k vrácení odcizeného majetku žalovanému okamžitě po krádeži, jak to ostatně i žalovaný požadoval. V předmětné věci je dále důležitý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016, č.j. 23 Cm 77/2005-621, kterým byla uložena povinnost Ministerstvu financí České republiky zaplatit žalovanému škodu. Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze z roku 2016 byl napaden žalobkyní odvoláním. Odvolání bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2017, č.j. 5 Cmo 382/2016-662 projednáno tak, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu 1. stupně byl potvrzen. V roce 2019 rozhodoval v předmětné věci také dovolací Nejvyšší soud v Brně Nejvyšší soud v Brně vydal dne [datum] k dovolání žalobkyně usnesení, č.j. 27 Cdo 3490/2017-696, kterým dovolání podané žalobkyní zamítl. Dne [datum] vydal Městský soud v Praze rozsudek, č.j. 15 Cm 319/2006-1149 ve věci tzv. ušlého zisku. Citovaným rozsudkem Městský soud v Praze rozhodl, že žalobkyně má zaplatit žalovanému škodu způsobenou ke dni [datum] podle původního žalobního petitu. Žalobkyně byla povinna uhradit žalovanému škodu ve výši 102 332 100 Kč, včetně úroků z prodlení od [datum] a dále náhradu za nevyplacené dividendy za rok 2004 a 2005, včetně úroků z prodlení. Za daného právního stavu žalovaný v postavení poškozeného již považoval věc za rozhodnutou, i když mu byla vrácena pouze část majetku. Žalobkyně přisouzenou částku v té době žalovanému zaplatila. Nejvyšší soud v Brně také zamítl žádost žalobkyně na odklad vykonatelnosti, a to svým usnesením ze dne 23. 5. 2019, č.j. 27 Cdo 149/2019-1286. Následně dne 23. 9. 2021 vydal Vrchní soud v Praze rozsudek, č.j. 5 Cmo 169/2018-1352. Tento rozsudek vyhodnotil žalovaný jako rozsudek nesprávný a nedůvodný a z tohoto důvodu podal dne [datum] žalovaný dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky v [obec], společně s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Nejvyšší soud v Brně následně písemně informoval žalovaného dopisem ze dne 24. 3. 2022, pod sp. zn. 27 Cdo 855/2022, že citované dovolání bylo řádně zaevidováno a bylo administrativně přiděleno příslušnému senátu Nejvyššího soudu České republiky. K dnešnímu datu Nejvyšší soud v Brně v předmětné věci nerozhodl. Žalovaný je přesvědčen, že s ohledem na všechny uvedené skutečnosti dochází ze strany žalobkyně podání