12 C 217/2025-9 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 24 553 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % z částky 10 000 Kč od 8. 12. 2024 do zaplacení, a to dle smlouvy o úvěru, kterou uzavřela žalovaná se společností , právnická osoba, , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále také jako „, právnická osoba, “), dne 14. 2. 2024. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou postoupením. Přestože žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění předžalobní výzvou, žalovaná jí ničeho neuhradila.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud ve věci rozhodl po splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jako „o. s. ř.“), bez nařízení jednání.4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav: , právnická osoba, a žalovaná uzavřely dne 14. 2. 2024 smlouvu označenou jako smlouvu o revolvingovém úvěru. Strany si ujednaly, že , právnická osoba, poskytne na účet žalované č. , č. účtu, částku až 10 000 Kč a žalovaná tuto částku vrátí do 30 dnů spolu s úrokem ve výši 200 % ročně. RPSN bylo sjednáno ve výši 537,2 %. (viz smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne 14. 2. 2024) Dne 14. 2. 2024 odeslala , právnická osoba, na účet č. , č. účtu, částku 10 000 Kč. (viz potvrzení o provedené odchozí platbě) Majitelem účtu č. , č. účtu, byla v té době žalovaná. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 ve znění dodatku ze dne 12. 12. 2024. (viz smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 a dodatek č. , hodnota, ze dne 12. 12. 2024) Žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu a sdělení o postoupení pohledávky dne 15. 1. 2025. (viz předžalobní výzvu a sdělení o postoupení pohledávky spolu s podacím lístkem ze dne 15. 1. 2025)5. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:6. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Dle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Po právní stránce soud věc posoudil dle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (ustanovení o smlouvě o úvěru), a § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s tím, že dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Soud má za prokázané, že , právnická osoba, poskytla žalované částku 10 000 Kč. Dle smlouvy měla žalovaná uhradit vedle jistiny úrok ve výši 200 % ročně. RPSN bylo sjednáno ve výši 537,2 %. Výši nákladů úvěru považuje soud v jejich souhrnu za nepřiměřenou a v rozporu s dobrými mravy. K otázce přiměřenosti úroků a dalšího příslušenství soud odkazuje např. na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č.j. 58 Co 100/2021-126. Dle něj soudní judikatura dovodila již v době před účinností současného občanského zákoníku, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. K těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přičemž v daném případě si strany sjednaly úrok ve výši 66 % ročně. Ohledně obvyklé míry úrokových sazeb soud odkazuje např. na databázi České národní banky ARAD, z níž vyplývá, že v únoru 2024, kdy byla smlouva uzavřena, činila obvyklá roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR 8,97 % p. a. Je tak zřejmé, že ujednaná roční úroková sazba ve výši 200 % je pak oproti zjištěné běžné úrokové sazbě zcela nepřiměřená.9. Soud proto uzavřel, že náklady úvěru sjednané ve smlouvě vysoko přesahují přijatelnou hranici a smlouva o úvěru z tohoto důvodu odporuje dobrým mravům, přičemž rozpor s dobrými mravy má soud za zjevný. Smlouva je tak absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. Pro zřejmou neplatnost smlouvy o úvěru se soud nezabýval otázkou úvěruschopnosti žalované.10. Žalovaná na svůj dluh ve výši 10 000 Kč ničeho neuhradila. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru tak má žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., jehož výše činí 10 000 Kč.11. S ohledem na výše uvedené soud uložil žalované odpovídající povinnost výrokem I. tohoto rozsudku. Žalovaná měla bezdůvodné obohacení vydat bez zbytečného odkladu poté, co věřitel plnění požadoval (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž žalobkyně jí k tomu v předžalobní výzvě ze dne 15. 1. 2025 určila lhůtu dvou dnů. Výzva k plnění byla zaslána dne 15. 1. 2025, má se tedy za to, že byla žalované doručena dne 20. 1. 2025 (§ 573 o. z.). Nejpozději měla tedy žalovaná plnit 22. 1. 2025. Počínaje následujícím dnem 23. 1. 2025 se ocitla s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení, čímž žalobkyni vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 10 000 Kč od 23. 1. 2025 do zaplacení ve smyslu § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Co do částky 14 553 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 8. 12. 2024 do 22. 1. 2025 soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Procesně úspěšnější žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.