33 C 154/2025-29 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne 19. 9. 2025 domáhala zaplacení částky 11 599 Kč. Svůj návrh odůvodnila tím, že dne 6. 2. 2025 uzavřela se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru, jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky, a to prostřednictvím elektronické komunikace na dálku. Následně zaslala žalované kartu , jméno FO, , kterou si žalovaná aktivovala. Před uzavřením smlouvy posoudila žalobkyně úvěruschopnost žalované prostřednictvím potvrzení tvrzeného příjmu a lustrace insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí a registrů klientských informací. Žalované poskytla úvěr ve výši 10 000 Kč, který byl čerpán platbami na e-shopech a výběry z bankomatů. Žalovaná neuhradila zůstatek úvěrového účtu, a žalobkyně proto odstoupila od smlouvy a vyzvala žalovanou k úhradě vyčerpaných prostředků ve výši 9 999 Kč a poplatků ve výši 1 600 Kč (za šest upomínek). Žalovaná nic neuhradila ani po předžalobní výzvě.2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila.3. Z provedených důkazů, hodnocených jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, učinil soud následující skutková zjištění.4. V řízení nebylo přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. prokázáno, že žalobkyně sjednala tvrzenou smlouvu o úvěru právě se žalovanou. Ta je sice v listině označené jako Smlouva o balíčku Maxi (kterou soud provedl k důkazu) uvedena svými osobními údaji, nicméně nebylo doloženo, že právě žalovaná skutečně projevila vůli takovou smlouvu uzavřít. Listina neobsahuje její podpis ani jiný projev vůle takovou smlouvu sjednat mimo natištění jejího jména a příjmení a slov „podepsáno elektronicky“. Soud dále provedl k důkazu listiny označené jako „Podmínky balíčku Maxi“, „Ceník“ a „Data dodaná bankou a data dodaná klientem“, nicméně ani ty nebyly opatřeny jakýmkoli projevem vůle žalované je odsouhlasit a žádná z nich ani neprokazuje pravdivost tvrzení žalobkyně, ani nedokládá projev vůle žalované směřující k uzavření jakékoli smlouvy. Tvrzení žalobkyně, která k tomu uváděla jednak v žalobě, jednak v doplnění žaloby ze dne 21. 10. 2025, o tom, že identita žalované byla ověřena prostřednictvím bankovní identity, nebyla podložena jakýmikoli relevantními důkazy, nicméně i kdyby tomu tak bylo, není to totéž jako projev vůle k uzavření smlouvy. Soud nevylučuje, že žalobkyně byla se žalovanou v nějakém kontaktu, jehož prostřednictvím osobní údaje žalované získala, nicméně z toho ještě neplyne doklad o vůli určitým způsobem právně jednat. Zcela v rovině tvrzení bez jakýchkoli důkazů zůstala též argumentace žalované, že žalovaná projevila vůli k uzavření smlouvy pomocí zadání unikátního kódu, který nemohl mít k dispozici nikdo jiný. Jednak tento postup nebyl ničím doložen, jednak bez dalšího z ničeho nevyplývá, že by nějakým (údajným) unikátním kódem mohla disponovat pouze žalovaná. To, že žalobkyně sama do nějakého dokumentu doplní jméno a příjmení (či další osobní údaje) žalované, pak není podpisem žalované, neboť i v podobě prostého elektronického podpisu musí jít stále o akt toho, kdo se podepisuje, ne někoho jiného.5. V řízení dále nebylo přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. prokázáno, že by žalobkyně před tvrzeným uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalované a měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o její schopnosti dluh splatit. Splnění povinností podle § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), přitom musí poskytovatel úvěru být schopen sám prokázat objektivními podklady, které měl k dispozici a na jejichž základě provedl odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně konkrétně k tomu, jak bylo postupováno při zjišťování, ověřování a posuzování příjmů a výdajů právě žalované, předložila listinu označenou jako „Detail dotazu“ (kterou soud provedl k důkazu), z níž však lze vyvodit nanejvýš to, že žalobkyně si opatřila informace o žalované z registru klientských informací, a dále listinu označenou jako „BudgetBakers – bankovní účty“ (kterou soud rovněž provedl k důkazu), o níž však není zřejmé ani to, kdo ji vyhotovil, ani na základě jakých podkladů a dokladů; žádné doklady prokazující pravdivost údajů o příjmech a výdajích žalované nebyly předloženy. Soud proto dospěl k závěru, že dostupné podklady nemohly stačit k posouzení úvěruschopnosti žalované a že žalobkyně se ověřováním disponibilních příjmů a skutečných výdajů žalované zabývala jen formálně a povrchně. Žalobkyně tedy neposoudila řádně úvěruschopnost žalované a neměla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o její schopnosti dluh splatit. Soud se neztotožňuje s názorem, který se jeví plynout z podání žalobkyně, že u úvěrů nízké výše jsou zákonné povinnosti poskytovatele úvěru kvalitativně jiné než u úvěrů vyšších částek, neboť zákon žádné takové rozlišení neprovádí. Pro obchodní model žalobkyně může být jistě přínosným zjednodušením, pokud zkoumání úvěruschopnosti provádí zběžně a jen na základě svých prognostických modelů, nikoli skutečného zkoumání poměrů konkrétního spotřebitele, nicméně tím nelze v případě soudního sporu nijak omluvit nesplnění zákonné povinnosti.6. V řízení dále nebylo přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. prokázáno, že by žalobkyně žalované poskytla jakékoli finanční prostředky. Žalobkyně přes výzvu ze strany soudu neuvedla, jaké konkrétní zboží či služby za žalovanou zaplatila, a předložila pouze svůj interní dokument (který soud provedl k důkazu), jenž má představovat soupis transakcí, které měly být uskutečněny v únoru 2025. Soud však nemá za to, že by tento dokument cokoli konkrétního prokazoval, zejména není zřejmé, že by žalovaná jakoukoli formou po žalobkyni žádala, aby za ni tyto platby nějaké konkrétní třetí osobě uskutečnila, jakož ani to, že tyto platby skutečně proběhly (není označen ani bankovní účet plátce a příjemce apod.). Soud dále provedl k důkazu předloženou listinu označenou jako „Kudy tečou půjčené peníze při placení mallpay kartou“, nicméně konstatoval, že jde o zcela obecný dokument, který ve vztahu k žalované nedokládá nic.7. Prokázáno naproti tomu bylo, že žalobkyně žalované zaslala dopisy označené jako „Předžalobní výzva“ ze dne 25. 6. 2025 a „Zesplatnění dluhu a odstoupení od smlouvy o spotřebitelskému úvěru“ ze dne 2. 7. 2025 (zjištěno z uvedených dopisů a záznamů o odeslání zásilky dne 3. 7. 2025 a dne 8. 8. 2025) a následně výzvu k úhradě dluhu – předžalobní upomínku ze dne 27. 8. 2025 (zjištěno z uvedené výzvy a potvrzení o podání zásilky ze dne 28. 8. 2025).8. Žádné další relevantní důkazy nebyly navrženy, ani z obsahu spisu nevyplynuly.9. Po skutkové stránce soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že právě se žalovanou sjednala tvrzenou smlouvu o úvěru, že by před poskytnutím úvěru zkoumala řádně úvěruschopnost žalované jako spotřebitele a měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované dluh splatit, jakož ani že žalovaná úvěr čerpala tím, že by za ni žalobkyně uhradila nějaké zboží či služby.10. Uvedený skutkový závěr předznamenává právní posouzení věci, neboť v takovém případě pohledávka žalobkyně nemohla vzniknout ani na základě platné smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. o. z., ani nemohlo jít o bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. o. z.11. Soud proto žalobu jako zcela nedůvodnou zamítl.12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., dle něhož by měla být přiznána účastníku, který měl ve věci plný úspěch. Žalované však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.