29 C 5/2026-15 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 113 762,82 Kč spolu s příslušenstvím, a to dle smlouvy o úvěru, kterou uzavřel žalovaný se společností , právnická osoba, , právnická osoba, , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále také jako „, právnická osoba, “), dne 4. 4. 2024. Žalovaná částka se skládá z jistiny úvěru ve výši 55 882 Kč a z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 57 880,82 Kč, který přirostl dle úvěrové smlouvy k jistině. Žalovaný uhradil žalobkyni na svůj závazek z úvěrové smlouvy celkem 44 118 Kč. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným postoupením. Přestože žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění předžalobní výzvou, žalovaný jí ničeho dalšího neuhradil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci rozhodl po splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jako „o. s. ř.“), bez nařízení jednání.4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav: , právnická osoba, a žalovaný uzavřeli dne 4. 4. 2024 smlouvu označenou jako smlouvu o úvěru. Strany si ujednaly, že , právnická osoba, poskytne na účet žalovaného č. , č. účtu, částku 100 000 Kč a žalovaný tuto částku vrátí spolu s úrokem ve výši 72,85 % ročně. RPSN bylo sjednáno ve výši 102,83 %. (viz smlouvu o úvěru ze dne 4. 4. 2024 a dodatek č. , hodnota, k této smlouvě) Dne 5. 4. 2024 odeslala , právnická osoba, na účet žalovaného č. , č. účtu, částku 100 000 Kč. (viz doklad o vyplacení úvěru) Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s , právnická osoba, dne 12. 2. 2025. (viz smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 12. 2. 2025 a přílohy) Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu a sdělení o postoupení pohledávky dne 2. 10. 2025. (viz předžalobní výzvu a sdělení o postoupení pohledávky spolu s podacím lístkem ze dne 2. 10. 2025)5. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:6. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Dle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Po právní stránce soud věc posoudil dle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (ustanovení o smlouvě o úvěru), a § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s tím, že dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Soud má za prokázané, že , právnická osoba, poskytla žalovanému částku 100 000 Kč. Dle smlouvy byl úrok sjednán ve výši 72,85 % ročně a RPSN ve výši 102,83 %. Výši nákladů úvěru považuje soud v jejich souhrnu za nepřiměřenou a v rozporu s dobrými mravy. K otázce přiměřenosti úroků a dalšího příslušenství soud odkazuje např. na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č.j. 58 Co 100/2021-126. Dle něj soudní judikatura dovodila již v době před účinností současného občanského zákoníku, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. K těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, přičemž v daném případě si strany sjednaly úrok ve výši 66 % ročně. Ohledně obvyklé míry úrokových sazeb soud odkazuje např. na databázi České národní banky ARAD, z níž vyplývá, že v dubnu 2024, kdy byla smlouva uzavřena, činila obvyklá roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR 8,71 % p. a. Je tak zřejmé, že ujednaná úroková sazba ve výši 72,85 % ročně a roční procentní sazba nákladů ve výši 102,83 % jsou pak oproti zjištěné běžné úrokové sazbě zcela nepřiměřené.9. Soud proto uzavřel, že náklady úvěru sjednané ve smlouvě vysoko přesahují přijatelnou hranici a smlouva o úvěru z tohoto důvodu odporuje dobrým mravům, přičemž rozpor s dobrými mravy má soud za zjevný. Smlouva je tak absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. Pro zřejmou neplatnost smlouvy o úvěru se soud nezabýval otázkou úvěruschopnosti žalovaného.10. Žalovaný na svůj dluh ve výši 100 000 Kč uhradil 44 118 Kč. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru tak má žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., jehož výše činí 55 882 Kč.11. S ohledem na výše uvedené soud uložil žalovanému odpovídající povinnost výrokem I. tohoto rozsudku. Žalovaný měl bezdůvodné obohacení vydat bez zbytečného odkladu poté, co věřitel plnění požadoval (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž žalobkyně mu k tomu v předžalobní výzvě odeslané dne 2. 10. 2025 určila lhůtu tří dnů. Výzva k plnění byla zaslána dne 2. 10. 2025, má se tedy za to, že byla žalovanému doručena dne 7. 10. 2025 (§ 573 o. z.). Nejpozději měl tedy žalovaný plnit 8. 10. 2025. Počínaje následujícím dnem 9. 10. 2025 se ocitl s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení, čímž žalobkyni vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 55 882 Kč od 9. 10. 2025 do zaplacení ve smyslu § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Co do částky 57 880,82 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 113 762,82 Kč ve výši 12 % ročně od 20. 1. 2025 do zaplacení soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. V řízení byl procesně úspěšnější žalovaný, ovšem tomu žádné náklady v řízení nevznikly, tedy soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.