33 C 174/2021-146 — Obvodní soud pro Prahu 9

1. Žalobce se svou žalobou podanou původně u (název soudu) dne (datum) na žalovaných domáhal zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím s tím, že je vnukem zůstavitele (jméno) (příjmení), (datum narození), naposledy bytem (adresa), zemřelém (datum) bez zanechané závěti. Zůstavitel nebyl ženat, takže vprvní dědické skupině ve smyslu ust. § 473 SOZ měl celé dědictví získat výlučně žalobce, ten ale nebyl účastníkem dědického řízení a o smrti zůstavitele i dědickém řízení se dozvěděl až následně. 2. V dědickém řízení byla uzavřena dědická dohoda schválená usnesením (anonymizováno) se v (obec) ze dne (datum rozhodnutí), č.j. (číslo jednací), právní moc dne (datum). Podle ní nabyli dědictví (celé jméno žalované), (celé jméno žalované), (celé jméno původní účastnice), (celé jméno původního účastníka) (celé jméno původního účastníka). Podle citované dědické dohody byla čistá hodnota dědictví oceněna celkem částkou: (částka), s tím, že (celé jméno žalované) (žalovaná 1/) nabyla ideální spoluvlastnický podíl v rozsahu 1/2 vzhledem k celku na nemovitostech zapsaných na (list vlastnictví) pro k.ú (obec), a to na pozemcích parc. č. st. (číslo) a parc. (číslo) v k.ú. (obec) a na budově - rodinném domě v části (územní celek), (adresa) (nyní je budova součástí pozemku pare. č. st. (číslo)). Žalovaní 2) až 5) nabyli z dědictví pohledávku - každý ve výši (částka), kterou jim měla zaplatit žalovaná 1). Následně žalovaná 1) prodala celek nemovitostí uvedených výše na základě kupní smlouvy ze dne (datum), právní účinky vkladu ke dni (datum), kupujícím manželům (jméno) a (jméno) (příjmení), nyní bytem (ulice a číslo) (PSČ) (obec) za kupní cenu ve výši (částka). 3. Žalobce má za to, že jsou splněny zákonné podmínky pro uplatnění jeho dědického práva ve smyslu ust. § 485 SOZ, když bylo po projednání dědictví zjištěno, že oprávněným dědicem je někdo jiný než dědicové, kteří podle dědického usnesení dědictví nabyli, ač dědit vůbec neměli a že oprávněný dědic nebyl vůbec účastníkem dědického řízení. Nepraví dědicové (resp. jejich právní nástupci) jsou proto povinni vydat oprávněnému dědici (žalobci) majetek, který z dědictví nabyli podle zásad o bezdůvodném obohacení. S ohledem na to, že majetek nabytý dědictvím byl zcizen třetí osobě (manželům (anonymizováno)), majetek zřejmě nemůže být žalobci vydán. Proto se žalobce domáhá na žalovaných zaplacení peněžité náhrady, a to částky (částka) - tedy čisté hodnoty dědictví v době vydání dědického usnesení, když správně měl celé dědictví získat sám. Žalobce si je vědom, že by mohl žádat částku vyšší - odpovídající době, kdy je náhrada poskytována, spokojí se ale s částkou stanovenou dědickým usnesením shora. 4. Žalovaná 1/ nárok žalobce neuznala a namítla, že má pochybnosti o tom, že by žalobce byl oprávněným dědicem a žalované mu byly povinny cokoli vydat. Namítla, že nárok žalobce, i pokud by měl být po právu, je promlčený podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a to dle § 100 odst. 1 a 2, resp. § 105 a § 107, s odkazem na § 485. V daném případě bylo dědické řízení vedeno a ukončeno v roce 2008. Případné právo na vydání bezdůvodného obohacení se tedy promlčelo v roce 2010, resp. 2011. Pokud by eventuálně bylo na věc nahlíženo tak, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení vznikla až prodejem nemovitosti žalovanou 1/ v roce 2009, došlo by k promlčení v roce 2011, resp. nejpozději 2012. Doplnila, že v daném případě nenastala skutečnost, že by bezdůvodné obohacení bylo úmyslné a dále, že žalovaná 1/ dědila ve II. dědické skupině jako osoba, která žila se zůstavitelem ve společné domácnosti a byla jeho životní družkou. Dědila tak podíl na nemovitostech oprávněně a v dobrém víře a stejně tak nemovitosti posléze prodala. 5. Dále uvedla prostřednictvím svého právního zástupce, že je osobou velmi vysokého věku (96 let), která není svéprávná, není již orientovaná v majetkových otázkách a ani v otázkách ostatních, včetně svých osobních poměrů. Je trvale odkázána na ústavní péči a již ani nedisponuje relevantní finanční částkou, která by jí zůstala, anebo jiným majetkem. 6. Žalovaná 2/ nárok žalobce neuznala a namítla nedůvodnost a neoprávněnost uplatněného nároku z důvodu nedostatku právního důvodu, nedostatku aktivní legitimace žalobce v tomto řízení, neboť dle žalované 2/ není žalobce oprávněn cokoli nárokovat, není oprávněným dědicem ve smyslu ustanovení § 485 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, tvrzení žalobce o opaku nejsou relevantní; žalovaná 2/ nereflektuje výhrady žalobce k nesprávnému postupu soudu v předchozích dědických řízeních, nereflektuje okolnost, že by dědické právo žalobce bylo pominuto. Připojila se k žalovanou 1/ vznesené námitce promlčení. 7. Usnesením (název soudu) ze dne [datum], (číslo jednací) (rok) – (anonymizováno) bylo řízení ve vztahu k (celé jméno původní účastnice), (celé jméno původního účastníka) a (celé jméno původního účastníka), původně žalovaným 3/ - 5/ zastaveno. Usnesení nabylo právní moci dne (datum). 8. Jednotlivá skutková zjištění má soud za prokázaná z následujících důkazů: 9. Ve věci vedené u (název soudu) pod sp. zn. (anonymizována dvě slova) (rok) bylo vedeno dědické řízení po zůstaviteli (jméno) (příjmení), (datum narození), naposledy bytem (adresa), zemřelém (datum). Dne (datum) byl sepsán protokol o předběžném šetření, k němuž se na předvolání dostavila družka zůstavitele – žalovaná 1/, která se zůstavitelem žila ve společné domácnosti od roku (rok). Z protokolu vyplývá, že zůstavitel měl syna (jméno), který však zemřel dříve než zůstavitel a dále vnuka, o němž neměla žalovaná 1/ žádné informace. Dědický soud prováděl šetření k osobě vnuka zůstavitele, zde žalobce, a s ohledem na to, že jeho adresu se nepodařilo zjistit, neboť trvalý pobyt měl na adrese ohlašovny a ke dni (datum) se nenacházel ve vazbě ani ve výkonu trestu, byl mu usnesením ze dne (datum rozhodnutí), (číslo jednací) (rok) – (anonymizováno), ustanoven opatrovník. Dědické řízení pak bylo skončeno usnesením ze dne (datum rozhodnutí), (číslo jednací) (rok) – (anonymizováno), jímž byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví s tím, že celé dědictví, jehož čistá hodnota byla v usnesení vyčíslena částkou (částka) nabyla pozůstalá žalovaná 1/, vůči níž každý z ostatních dědiců nabyl pohledávku ve výši (částka). Usnesení nabylo právní moci dne (datum) (prokázáno podstatným obsahem spisu (název soudu) sp. zn. (anonymizována dvě slova) (rok)). 10. Všechny výše uvedené důkazy soud hodnotí jako plně věrohodné. Dalšími důkazy řízení doplňováno nebylo, neboť na základě provedených důkazů bylo možno učinit jednoznačný závěr týkající se vznesené námitky promlčení a proto nebyly další důkazy pro nadbytečnost prováděny. 11. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: 12. Ve věci vedené u (název soudu) pod sp. zn. (anonymizována dvě slova) (rok) bylo vedeno dědické řízení po zůstaviteli (jméno) (příjmení), (datum narození), naposledy bytem (adresa), zemřelém (datum). Žalobce je vnukem zůstavitele, pobyt žalovaného se v průběhu dědického řízení nepodařilo zjistit a byl mu ustanoven opatrovník. Žalovaná 1/ byla družkou zůstavitele, se zůstavitelem žila ve společné domácnosti od roku (rok). Dědické řízení bylo skončeno usnesením ze dne (datum rozhodnutí), (číslo jednací) (rok) – (anonymizováno), jímž byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví s tím, že celé dědictví, jehož čistá hodnota byla vyčíslena částkou (částka) nabyla pozůstalá žalovaná 1/, vůči níž každý z ostatních dědiců nabyl pohledávku ve výši (částka). Usnesení nabylo právní moci dne (datum). 13. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: 14. Dle ustanovení § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. 15. Podle § 485 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obč. zák“), zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice. 16. Podle ust. § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. 17. Podle ust. § 105 jde-li o právo oprávněného dědice na vydání dědictví (§ 485), počne běžet promlčecí doba od právní moci rozhodnutí, jímž bylo dědické řízení skončeno. 18. V daném případě soud tedy postupoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, což ostatně dovodila i judikatura, n