98 C 240/2023-19 — Obvodní soud pro Prahu 9

1. Návrhem podaným ke zdejšímu soudu dne [datum] se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 90 Kč s příslušenstvím a s náhradou nákladů řízení s odůvodněním, že se jedná o náklady, které je žalovaný povinen uhradit za poskytnutí léčebné péče ve zdravotnickém zařízení žalobce. Dále uvedl, že žalovaný využil pohotovostní službu dle § 16 z.č.48/1997 Sb., kterou ovšem žalovaný dosud žalobci ničeho neuhradil, ačkoliv dne [datum] dluh uznal. 2. Žalobce výslovně souhlasil s postupem dle § 115a o.s.ř. již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, když ani jeden účastník na usnesení č.j. EPR 89014/2023-17 nereagoval. Soud postupoval dle § 115a o.s.ř. (ÚS ČR I. ÚS 3962/19). 3. Dne [datum] byl žalovaný ošetřený u žalobce za cenu 90Kč, na což mu byla vystavena faktura se splatností dne [datum] (faktura ze dne [číslo]). Žalovaný tento dluh vůči žalobci písemně uznal, co do důvodu a výše uznáním dluhu (uznání dluhu ze dne [datum]). Žalovaný byl vyzván dopisem k úhradě dlužné částky (dopis ze dne [datum], kniha pošty). 4. Po takto provedeném dokazování soud řízení již dalšími důkazy nedoplňoval, když ani účastníci dalších důkazních návrhů ve věci nečinili a dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu. 5. Žalovaný je účastníkem veřejného zdravotního pojištění, ovšem v době poskytnutí lékařské péče byla povinna hradit regulační poplatek 90 Kč (§ 16a zákona č. 48/1997 Sb.). Žalobce tak oprávněně fakturoval žalovanému částku 90 Kč za ošetření na jedné ze svých pohotovostí. V řízení naopak ze strany žalovaného nebylo tvrzeno, a tedy ani prokázáno, že by dlužnou částku zaplatil, anebo že ošetřen u žalobce nebyl, neboť byl po celou dobu soudního řízení zcela nečinný. Z daného důvodu byla žalovanému uložena povinnost dlužnou, žalovanou částku žalobci zaplatit. Vzhledem k prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 1958 OZ) byla žalovanému rovněž uložena povinnost z této dlužné částky zaplatit žalobci úroky z prodlení, když počátek prodlení soud stanovil ode dne následujícím po dni splatnosti stanoveném ve faktuře. Z těchto důvodů soud rozhodl tak, jak je uvedeno v I. tohoto rozsudku. 6. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobce měl ve věci plný úspěch. Náleží mu proto náhrada nákladů řízení ve výši uhrazeného soudního poplatku 400 Kč a náhrada za hotové výdaje, což je v daném případě 3 úkony po 300 Kč (dle § 2 odst. 1 vyhl. č. 254/2015 Sb. a § 1 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.), když žalobce se snažil žalovaného pohnout k zaplacení žalované částky výzvou, aniž by musel podat žalobu. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. 7. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když soudu z provedeného dokazování ze stránek ČSÚ vyplynulo (NSS ČR 1 As 30/2009), že aktuální nárůst cen zboží je 27,7%, je nižší, než v polovině roku 2022, nicméně míra inflace výrazně za poslední rok stoupla (od ledna 2022 se stále ještě nevrátila na původní úroveň), což je dost dlouhá, nepřerušovaná doba na to, aby to domácnosti zřetelně na výdajích pocítily a byly i dnes posledním rokem dosti finančně vyčerpané. Soud nepřehlédl, že žalovaní neresignují na své povinnosti nájemce – protože snaživě, i když ne dokonale nájemní smlouvy plní, což soud přičetl tomu, že se žalovaní s vysokou pravděpodobností dostali do vážných finančních potíží. Současně soud vzal vážně fakt, že žaloba se týká bydlení, když nájemci z pohledu právní úpravy dlouhodobě požívají ochrany. Dále soud shledal, že souzená částka znamená pro žalobce jen nepodstatný finanční přínos, takže jestliže žalovaný splatí dluh hned nebo za několik měsíců, žalobce nijak nepocítí - zejména když žalobu podal až po více než dvou letech, takže zjevně na zaplacení tolik nespěchá a jistina dluhu je i po rozhodnutí soudu nadále úročena úrokem z prodlení, který finančně kompenzuje dobu, kdy je žalovaný se splácením v prodlení. Sečteno a podrženo soud měl za to, že je namístě odložit splatnost přisouzené částky, a to včetně náhrady nákladů řízení na dobu, kdy žalovaní jí budou moci zaplatit, aniž by se dostali na hranici chudoby (NS ČR 28 Co 403/96, 32 Cdo 1719/2017).