28 C 435/2020-56 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému, aby jí uhradil částku ve výši 3 271,60 Kč spolu s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o úvěru. Žalobkyně uvedla, že dne 18. 1. 2019 uzavřela její právní předchůdkyně společnost x [právnická osoba] se žalovaným smlouvu o úvěru [anonymizováno], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 2 000 Kč. Poskytnutý úvěr měl být žalovaným splacen dne 31. 1. 2019 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 271,60 Kč Smlouva o úvěru byla sjednána elektronicky přes webové stránky právní předchůdkyně žalobkyně. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla úvěr dne 18. 1. 2019 prostřednictvím hotovostního výběru v rámci sítě čerpacích stanic EuroOil. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak po datu splatnosti peněžní prostředky nevrátil. Žalobkyně po žalovaném požaduje zaplatit dlužnou částku na jistině ve výši 2 000 Kč s příslušenstvím. Dále žalobkyně požaduje zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 271,60 Kč s příslušenstvím, který byl splatný v den splatnosti úvěru, tedy dne 31. 5. 2018. Žalobkyně pohledávku za žalovaným nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní. Žalovaný na svém dluhu ničeho nezaplatil ani po předžalobní upomínce. 2. Žalovaný se žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci rozhodl dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), aniž by nařizoval jednání, neboť věc je objasněna listinnými důkazy a účastníci s takovým postupem souhlasili, a to žalobkyně výslovně ve svém žalobním návrhu a žalovaný ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř., když se k výzvě soudu v určené lhůtě k otázce rozhodnutí bez nařízení jednání nevyjádřil. 4. Z předložených listinných důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. 5. Z listiny označené jako smlouva o úvěru č. [anonymizováno] datovaná dne 18. 1. 2019, kde jako účastníci byli uvedeni společnost [právnická osoba] a žalovaný, soud zjistil, že na základě této listiny se měla společnost [právnická osoba] zavázat žalovanému poskytnout půjčku ve výši 2 000 Kč, kterou se žalovaný měl zavázat vrátit spolu s poplatky ve výši 1 271,60 Kč do 31. 1. 2019. Na listině označené jako smlouva absentuje podpis žalovaného. Na listině označené jako smlouva je uvedena e-mailová adresa žalovaného [email], bankovní účet č. [bankovní účet], telefonní číslo žalovaného na smlouvě uvedené není (prokázáno listinou označenou jako smlouva o úvěru). Právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] postoupila svoji tvrzenou pohledávku na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 15. 9. 2020. Žalovaný byl zároveň vyzván k úhradě tvrzené dlužné částky před podáním žaloby, ničeho však žalobkyni neuhradil. (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 15. 9. 2020, podacím lístkem ze dne 15. 9. 2020 Mgr. [jméno] [jméno], výzvou k úhradě před podáním žaloby). Soud neprovedl důkaz k návrhu žalobkyně, a to vyžádání si vyjádření bankovních ústavů, o tom, že žalovanému byl poskytnut úvěr v tvrzené výši bezhotovostně na jeho účet s ohledem na skutečnost, že žalobkyně tvrdila, že žalovanému byl úvěr poskytnut v hotovosti u čerpací stanice EuroOil. K témuž tvrzení rovněž doložila jako důkazní prostředek počítačovou sjetinu, ze kterého však nikterak nevyplývá důkaz o tom, že by finanční částka ve výši 2 000 Kč byla poskytnuta žalovanému. Je tedy evidentní, že dotaz na banku stran připsání platby na účet žalovaného by tak byl z hlediska předmětu řízení zcela nadbytečným úkonem soudu. 6. Po právní stránce soud posoudil věc následovně. 7. Soud nevzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, neboť žalobkyně v řízení nikterak neprokázala, že smlouva byla platně uzavřena, když předložila toliko jen listinu pojmenovanou jako smlouva, nicméně na této listině absentoval podpis žalovaného. Žalobkyně sice tvrdila, že smlouva byla uzavřena elektronicky na dálku, ale svoje tvrzení o jejím uzavření nikterak neprokázala, když žádné důkazy ke svým tvrzením ohledně uzavření smlouvy nedoložila. Z tvrzení žalobkyně ani z předložených listin není prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně ověřila při uzavření smlouvy totožnost žalovaného či provozovala jakýkoliv systém, v rámci kterého by byly žalovanému poskytnuty unikátní přihlašovací údaje, jejichž prostřednictvím by se přihlásil a následně souhlasil s uzavřením smlouvy, resp. činil jiná právní jednání. Proces uzavření smlouvy probíhal jen na základě prosté registrace na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně poskytnutím osobních údajů k osobě žalovaného, aniž by bylo jednoznačné, že je poskytl sám žalovaný. Na listině označené jako smlouva je podpis jednatele právní předchůdkyně žalobkyně, v kolonce pro žalovaného však není uvedeno nic. V hlavičce smlouvy pak u žalovaného není zadán mobilní telefon, ale pouze e-mail nesouvisející se jménem žalovaného a číslo bankovního účtu, přičemž ani v případě e-mailu či bankovního účtu není jasná souvislost se žalovaným. Samotná akceptace měla dle tvrzení žalobkyně proběhnout pouze skrze SMS kód, který měl žalovanému dojít na telefonní číslo zadané při registraci, nicméně z tvrzení žalobkyně a předložených důkazů nijak nevyplývá, že by majitel v žalobě uvedeného telefonního čísla byl jakýmkoliv způsobem ztotožněn. Soud tak došel na základě výše uvedeného k závěru, že mezi účastníky nebyla platně uzavřena smlouva o úvěru, pročež žalobě z titulu smlouvy o úvěru nebylo možno vyhovět. 8. Soud nevyhověl žalobkyni ani co do návrhu na přiznání bezdůvodného obohacení ve výši 2 000 Kč coby jistiny, kterou měla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytnout, neboť z předložených důkazů nikterak nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky v uvedené výši žalovanému poskytla. Žalobkyně předložila jako důkaz toliko jen počítačovou sjetinu, na které je uvedené datum, čas, slovo CENTRUM, 19místné číslo a číslo 2 000, z čehož však soud nemá za prokázané, že by žalovanému, který v textu sjetiny nebyl nikterak označen, měla být poskytnuta částka 2 000 Kč. Navíc se jedná o sjetinu z vlastních údajů žalobkyně, tudíž se nejedná o důkazní prostředek, ze kterého by plynul jednoznačný důkaz o tom, že žalovanému byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně poskytnuta částka ve výši 2 000 Kč. Žalobkyně byla k doložení důkazů k prokázání poskytnutí finančních prostředků soudem vyzvána, nicméně je náležitě neobjasnila a ani je nikterak nedoložila. Soud tak má za to, že z žalobkyní předloženého listinných důkazů nelze dojít k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 2 000 Kč a požadovanou částku s příslušenstvím pak žalobkyni nelze přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení. 9. Soud tak došel z důvodů výše uvedených k závěru, že žaloba není důvodná, a proto žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 10. Nad rámec výše uvedeného soud dodává, že i v případě prokázání uzavření smlouvy by tato smlouva byla absolutně neplatná pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného dle § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s čl. 8 směrnice 2008 [číslo], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] (dále jen„ směrnice“). Dle těchto ustanovení je poskytovatel úvěru povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel má povinnost řádně posoudit příjmy i výdaje spotřebitele a závěr o úvěruschopnosti učinit z jejich porovnání. Při posouzení příjmů či výdajů nelze vycházet z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel své povinnosti dostojí pouze, pokud úvěruschopnost spotřebitele posoudí na základě dostatečných informací s tím, že na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU z 18. 12. 2014 ve věci C [číslo], [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další). Výše uvedená ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a směrnice je nutné interpretovat tak, že soud má v řízení povinnost zkoumat, zda poskytovatel posoudil úvěruschopnost spotřebitele dostatečně, z úřední povinnosti. Dojde-li k závěru, že poskytovatel úvěruschopnost dostatečně neposoudil, je nutné posoudit smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou bez ohledu na to, zda spotřebitel tuto neplatnost namítl (srov. závěry nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a rozsudku Soudního dvora EU z 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], OPR-Finance v . GK). Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena způsobem výše popsaným, tedy za situa