5 C 111/2021-53 — Obvodní soud pro Prahu 10

Návrhem doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 12. 4. 2021 se manželka domáhala rozvodu manželství s tím, že manželé spolu již 18 let nežijí, neměli společné bydliště, z manželství se nenarodily žádné děti a neexistuje již naděje na obnovení manželského soužití. Z oddacího listu plyne, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne [datum] před [stát. instituce]. Manžel je státním příslušníkem Vietnamu, což do řízení vnáší mezinárodní prvek a otázku mezinárodní příslušnosti soudů k projednání a rozhodnutí věci. Příslušnost soudu se určuje dle Nařízení Rady č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti, konkrétně článku 3 bodu 1 písm. a). Podle tohoto článku jsou ve věcech týkajících se rozvodu příslušné soudy toho členského státu, na jehož území mají manželé obvyklé bydliště, pokud zde jeden z nich ještě bydlí. Manželé neměli společné bydliště, manželka bydlela v obvodu zdejšího soudu a adresa manžela byla z činnosti soudu zjištěna ve Vietnamu. Zdejší soud je tedy mezinárodně příslušný k rozhodnutí o rozvodu manželů. Pokud jde o určení rozhodného práva, postupoval soud v souladu s § 49 odst. 1 z. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Podle tohoto ustanovení se rozvod manželství řídí právním řádem státu, kterým se řídí osobní poměry manželů v době zahájení řízení. Osobní poměry manželů se řídí právním řádem státu, jehož jsou oba občany. Jsou-li však občany různých států, řídí se tyto poměry právním řádem státu, v němž mají oba manželé obvyklý pobyt. Jak již bylo shora uvedeno, jelikož je obvyklý pobyt manželky na území České republiky a pobyt manžela ve Vietnamu, řídí se jejich rozvod tuzemským právním řádem, konkrétně občanským zákoníkem. Při právním hodnocení věci vycházel soud z následujících ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: Dle ustanovení § 755 odst. 1 občanského zákoníku manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. Dle odst. 2 citovaného ustanovení přesto, že je soužití manželů rozvráceno, nemůže být manželství rozvedeno, byl-li by rozvod v rozporu a) se zájmem nezletilého dítěte manželů, které nenabylo plné svéprávnosti, který je dán zvláštními důvody, přičemž zájem dítěte na trvání manželství soud zjistí i dotazem u opatrovníka jmenovaného soudem pro řízení o úpravu poměrů k dítěti na dobu po rozvodu, nebo b) se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství, ledaže manželé spolu již nežijí alespoň po dobu tří let. Dle odst. 3 citovaného ustanovení mají-li manželé nezletilé dítě, které není plně svéprávné, soud manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech dítěte v době po rozvodu manželů. Dle ustanovení § 756 občanského zákoníku soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu manželství, a přitom zjišťuje jeho příčiny, pokud dále není stanoveno jinak. Dle ustanovení § 758 občanského zákoníku manželé spolu nežijí, netvoří-li manželské či rodinné společenství, bez ohledu na to, zda mají, popřípadě vedou rodinnou domácnost, s tím, že alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce. S ohledem na to, že se manželovi nepodařilo doručit soudní písemnost na známou adresu v cizině, ustanovil soud manželovi usnesením ze dne 9. 8. 2022, č. j. [číslo jednací] opatrovníka. S ohledem na tvrzení manželky, opatrovníka manžela, provedené dokazování a shora citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k závěru, že manželství účastníků je hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno z toho důvodu, že manželé spolu následně po uzavření manželství nežijí již 20 let, a že tak nelze očekávat obnovení manželského soužití. Příčinu rozvratu manželství tak soud shledal na straně obou manželů. Za této situace je manželství účastníků pouze formálním svazkem. Soud neshledal zájem některého účastníků na zachování manželství, který by bránil jeho rozvodu. Jelikož jsou splněny podmínky stanovené shora citovanými ustanoveními občanského zákoníku, soud manželství rozvedl. Soud neshledal důležité okolnosti, pro něž by nárok na náhradu nákladů řízení měl být přiznán některému z účastníků, a z tohoto důvodu ve výroku II tohoto rozsudku rozhodl v souladu s ustanovením § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve shodě s ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu zálohovaného tlumočeného.