5 C 207/2022-34 — Obvodní soud pro Prahu 10

Manželé se společným návrhem domáhali rozvodu manželství s odůvodněním, že jejich manželství již přestalo plnit svoji funkci, více než šest měsíců spolu nežijí jako manželé, intimně spolu nežijí a netvoří manželské resp. rodinné společenství. Z manželství se nenarodily žádné děti. Manžel se k návrhu na rozvod manželství připojil. Z oddacího listu plyne, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne [datum] před Sňatkovým palácem [číslo] Matriční správy v [anonymizováno]. Manželka je státním příslušníkem Ruské federace, manžel je státním příslušníkem [příjmení] [jméno], což do řízení vnáší mezinárodní prvek a otázku mezinárodní příslušnosti soudů k projednání a rozhodnutí věci. Příslušnost soudu se určuje dle Nařízení Rady č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti, konkrétně článku 3 bodu 1 písm. a). Podle tohoto článku jsou ve věcech týkajících se rozvodu příslušné soudy toho členského státu, na jehož území mají manželé obvyklé bydliště, pokud zde jeden z nich ještě bydlí. Manželé měli společné bydliště v obvodu zdejšího soudu. Zdejší soud je tedy mezinárodně příslušný k rozhodnutí o rozvodu manželů. Pokud jde o určení rozhodného práva, postupoval soud v souladu s § 49 odst. 1 z. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Podle tohoto ustanovení se rozvod manželství řídí právním řádem státu, kterým se řídí osobní poměry manželů v době zahájení řízení. Osobní poměry manželů se řídí právním řádem státu, jehož jsou oba občany. Jsou-li však občany různých států, řídí se tyto poměry právním řádem státu, v němž mají oba manželé obvyklý pobyt. Jak již bylo shora uvedeno, jelikož je obvyklý pobyt manželky na území České republiky a pobyt manžela rovněž, řídí se jejich rozvod tuzemským právním řádem, konkrétně občanským zákoníkem. Při právním hodnocení věci vycházel soud z následujících ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: Dle ustanovení § 755 odst. 1 občanského zákoníku manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. Dle odst. 2 citovaného ustanovení přesto, že je soužití manželů rozvráceno, nemůže být manželství rozvedeno, byl-li by rozvod v rozporu a) se zájmem nezletilého dítěte manželů, které nenabylo plné svéprávnosti, který je dán zvláštními důvody, přičemž zájem dítěte na trvání manželství soud zjistí i dotazem u opatrovníka jmenovaného soudem pro řízení o úpravu poměrů k dítěti na dobu po rozvodu, nebo b) se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství, ledaže manželé spolu již nežijí alespoň po dobu tří let. Dle odst. 3 citovaného ustanovení mají-li manželé nezletilé dítě, které není plně svéprávné, soud manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech dítěte v době po rozvodu manželů. Dle ustanovení § 756 občanského zákoníku soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu manželství, a přitom zjišťuje jeho příčiny, pokud dále není stanoveno jinak. Dle ustanovení § 758 občanského zákoníku manželé spolu nežijí, netvoří-li manželské či rodinné společenství, bez ohledu na to, zda mají, popřípadě vedou rodinnou domácnost, s tím, že alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce. S ohledem na tvrzení manželů, provedené dokazování a shora citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k závěru, že manželství účastníků je hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno z toho důvodu, že manželé se navzájem zcela odcizili, manžel se odstěhoval od manželky před více jak 6 měsíci, manželé nevedou společnou domácnost ani se intimně nestýkají. Příčinu rozvratu manželství spatřuje soud v odlišných názorech manželů na život a budoucnost. Za této situace je manželství účastníků pouze formálním svazkem. Soud neshledal zájem některého účastníků na zachování manželství, který by bránil jeho rozvodu. Jelikož jsou splněny podmínky stanovené shora citovanými ustanoveními občanského zákoníku, soud manželství rozvedl. Soud neshledal důležité okolnosti, pro něž by nárok na náhradu nákladů řízení měl být přiznán některému z účastníků, a z tohoto důvodu ve výroku II. tohoto rozsudku rozhodl v souladu s ustanovením § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve shodě s ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu zálohovaného tlumočeného.