8 C 344/2022-17 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 8. 7. 2022 domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 792 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný dne 25. 10. 2016 uzavřel s žalobkyní smlouvu o poskytování certifikačních služeb [číslo] kdy v souladu s touto smlouvou žalovaný téhož dne elektronicky zažádal o vydání kvalifikovaného osobního certifikátu. O vydání dalšího kvalifikovaného osobního certifikátu žalovaný zažádal dne 5. 10. 2017 elektronicky. Žalobkyně vydala žalovanému certifikáty dle údajů uvedených v žádosti v souladu se smlouvou, čímž jí vznikl nárok na úhradu ceny za poskytnuté služby, které jsou umístěny v ceníku na webových stránkách [webová adresa]. Poskytnutí služeb žalobkyně vyúčtovala fakturou [číslo] na částku 396 Kč (splatnost 29. 11. 2016) a fakturou [číslo] na částku 396 Kč (splatnost 26. 10. 2017). Žalovaný tyto částky ve lhůtě splatnosti neuhradil, v důsledku čehož se vždy dne následujícího po splatnosti dostal do prodlení. Žalobkyně požaduje rovněž zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 400 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Soud na základě listinných důkazů, které měl k dispozici, učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně uzavřela dne 25. 10. 2016 s žalovaným smlouvu označenou jako Smlouva o poskytování certifikačních služeb [číslo] kterou se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému certifikační služby, zejména na žádost žalovaného vydat žalovanému certifikát dle údajů uvedených v žádosti a žalovaný se za tyto služby zavázal hradit ceny dle ceníku žalobkyně. Dne 25. 10. 2016 žalovaný zažádal o vydání osobního certifikátu. Téhož dne byl žalovanému vydán kvalifikovaný osobní certifikát. Dne 5. 10. 2017 žalovaný elektronicky zažádal o další certifikát, který mu byl následně vydán. Za poskytnuté služby vystavila žalobkyně žalovanému fakturu [číslo] na částku 396 Kč se splatností dne 29. 11. 2016 a fakturu [číslo] na částku 396 Kč se splatností dne 26. 10. 2017. Žalovaný na tyto faktury neuhradil ničeho, a to ani v návaznosti na výzvy žalobkyně, včetně upomínky předžalobní. 5. Po právní stránce soud uvedená skutková zjištění posoudil takto: Žalobkyně je akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena nepojmenovaná smlouva dle ust. § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dle které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému služby ve sjednaném rozsahu a žalovaný se zavázal za poskytnutí těchto služeb hradit jejich cenu stanovenou ceníkem žalobkyně. Žalobkyně žalovanému poskytla služby v ceně 792 Kč, žalovaný soudu neprokázal, že by tuto částku žalobkyni uhradil. Protože žalovaný neuhradil žalovanou částku řádně a včas, dostal se tak do prodlení s plněním peněžitého dluhu a žalobkyni tak vzniklo právo vedle dlužné částky požadovat také zaplacení úroku z prodlení (ust. § 1968, § 1970 o.z.) ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Nárok žalobkyně na zaplacení částky 2 400 Kč představující paušální náklady spojené s uplatněním pohledávky soud žalobkyni přiznal dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když se v daném případě jednalo o závazek mezi podnikateli. 6. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 792 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. K ponížení oproti návrhu došlo dle § 14b a.t., neboť soud shledal, že se jedná o tzv. formulářovou žalobu, když žalobu tohoto znění žalobkyně jistě uplatňuje i v řadě dalších věcí. 8. S ohledem na ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. přiznal soud tyto náklady k rukám právního zástupce žalobkyně a lhůtu k plnění stanovil v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.