22 C 218/2024-35 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 25 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedla, že pohledávku za žalovanou nabyla od právní předchůdkyně, společnosti , právnická osoba, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně“), na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 10. 2023. Právní předchůdkyně poskytla žalované dne 18. 10. 2020 na základě smlouvy o úvěru, kterou však žalobkyně nebyla schopna doložit, částku 25 000 Kč. Uvedla, že žalovaná ke dni podání žaloby zaplatila celkem 12 489 Kč. Celkovou dlužnou částku však žalobkyně v petitu žaloby vyčíslila na 25 000 Kč s tím, že tuto částku žalovaná ve splatnosti nezaplatila a neučinila tak ani na předžalobní výzvu žalobkyně, kterou jí zaslala dne 8. 12. 2023.2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že skutečně uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně úvěrovou smlouvu, na základě níž jí byla poskytnuta částka 25 000 Kč. Tuto částku však částečně splácela, naposledy dne 11. 6. 2024 částkou 2 000 Kč. Dále uvedla, že se žalobkyní i s pověřenou inkasní společností komunikovala, k čemuž doložila e-mailové zprávy.3. Podáním ze dne 31. 10. 2024 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 14 489 Kč s příslušenstvím, neboť žalovaná uhradila 12 489 Kč ještě před podáním žaloby a dále dne 11. 6. 2024 uhradila částku 2 000 Kč.4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.5. V řízení z listinných důkazů vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 18. 12. 2020 smlouvu o úvěru, na jejímž základě se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit do 30 dnů ode dne poskytnutí úvěru spolu s poplatkem 550 Kč, resp. ve splátkách v alespoň minimální výši odvíjející se od výše úvěru (smlouvou o úvěru ze dne 18. 12. 2020). Právní předchůdkyně žalobkyně odeslala dne 18. 12. 2020 na účet žalované částku 25 000 Kč, tato částka byla na účet žalované připsána (výpisem z bankovního účtu u , právnická osoba, .). Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovanou 29. 11. 2023, která je v seznamu pohledávek vyčíslena na částku 12 511 Kč (smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2023 vč. seznamu pohledávek). Dopisem ze dne 8. 12. 2023 žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky a vyzvala žalovanou k zaplacení částky 25 632 Kč do tří dnů od doručení výzvy (dopisem ze dne 8. 12. 2023 včetně podacího lístku ze dne 8. 12. 2023). Žalovaná odeslala dne 4. 7. 2024 a 8. 7. 2024 e-mailové zprávy, v nichž žádala právního zástupce žalobkyně o kontakt na odpovědnou osobu a dále sdělovala, že ke dni 5. 6. 2024, kdy byla podána žaloba, uhradila celkem 12 489 Kč a dále dne 11. 6. 2024 další částku 2 000 Kč, celkem tedy na svůj dluh zaplatila 14 489 Kč (e-mailovými zprávami žalované ze dne 4. a 8. 7. 2024). Z potvrzení o provedení tuzemské platby ze dne 13. 8. 2024 vyplývá, že žalovaná uhradila na účet uvedený právním zástupcem žalobkyně dne 11. 6. 2024 částku 2 000 Kč.6. Shora uvedené listinné důkazy považuje soud za věrohodné, plně prokazují zjištěný skutkový stav shora uvedený, soud nemá důvodu pochybovat o skutečnostech z nich zjištěných. Soud pro úplnost konstatuje, že žalobkyně byla vyzvána k doplnění žalobních tvrzení, zejména týkající se platební historie žalované a vyčíslení aktuální výše dluhu, žalobkyně však na výzvu nereagovala.7. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:8. Na projednávanou věc je nutné aplikovat ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.9. Podle § 2395 a násl. o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.11. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.14. Podle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnost, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.16. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2399 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 25 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s poplatkem, celkem 25 550 Kč vrátit do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně vystupovala ve smyslu § 420 o. z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu § 419 o. z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání, proto jde dle § 1810 o. z. o spotřebitelskou smlouvu. Jde o typickou formulářovou smlouvu, tedy o předem připravený finanční produkt, jehož podmínky nejsou sjednávány individuálně, ale jsou předem dány v obchodních podmínkách, přičemž spotřebitel jakožto slabší smluvní strana nemá šanci je ovlivnit. Je proto chráněn kogentními ustanoveními občanského zákoníku (příp. jiných předpisů) před zneužitím postavení podnikatele.17. Soud dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr, aniž by řádně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Zkoumání úvěruschopnosti nebylo žalobkyní v řízení ani tvrzeno, neboť žalobkyně již v žalobě připustila, že ani smlouvu o úvěru a další dokumenty k jejímu uzavření nemá k dispozici a smlouvu pak doložila sama žalovaná ve svém vyjádření.18. Další povinností poskytovatele úvěru je uvést ve smlouvě (mimo jiné) RPSN – roční procentní sazbu nákladů ve smyslu § 133 zákona. V posuzovaném případě bylo ve smlouvě uvedeno, že RPSN činí 588,44 %. Z databáze ARAD se podává, že průměrná RPSN u úvěrů poskytnutých domácnostem na spotřebu v listopadu 2020 činila 7,72 %. Ve smlouvě byla tedy více než 76násobná RPSN oproti obvyklé praxi peněžních ústavů. Takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je zjevně v rozporu s dobrými mravy, a smlouva je tudíž absolutně neplatná podle § 588 o. z. V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, ), nikoli 76násobkem.19. S ohledem na absolutní neplatnost posuzované smlouvy má žalobkyně, na kterou právní předchůdkyně své nároky ze smlouvy postoupila ve smyslu § 1879 a násl. o. z., nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru. Soud uvádí, že ačkoliv žalobkyně vyčíslila v petitu žaloby svůj nárok na částku 25 000 Kč, z tvrzení jí samotných uvedených v žalobě, jakož i z vyjádření žalované vyplývá, že mezi účastníky je nesporné, že žalovaná splatila před podáním žaloby 12 489 Kč a její dluh tak činil 12 511 Kč (25 000 Kč – 12 489 Kč). Pohledávku v této výši ostatně na žalobkyni postoupila i její právní předchůdkyně. Žalovaná dále doložila, že dne 11. 6. 2024, tedy po podání žaloby zaplatila další 2 000 Kč. Dluh žalované z titulu bezdůvodného obohacení tak činí 10 511 Kč (12 511 Kč – 2 000 Kč), což je částka, jež byla žalované uložena k zaplacení výrokem I. tohoto rozsudku. Ve z