12 C 319/2023-31 — Okresní soud v Písku

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal proti žalovanému zaplacení částky 27 445, 83 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 19 295,22 Kč od 30. 6. 2020 do zaplacení ve výši 10 % ročně, s odůvodněním, že uzavřel se žalovaným dne 21. 10. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru pronto půjčka č. 250549 (dále jen „smlouva o 12 C 319/2023úvěru“), na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Před uzavřením smlouvy posoudil žalobce úvěruschopnost žalovaného splácet požadovaný úvěr, a to prostřednictvím lustrací v evidencích a kontrolou měsíčního příjmu s tím, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr. Ve smlouvě byl sjednán úrok ve výši 111,36 % ročně. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr v 30 pravidelných měsíčních splátkách po 1 995 Kč. Pro případ prodlení byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z aktuální dlužné částky. Žalovaný na svůj dluh uhradil pouze částku 19 824 Kč a dále již neuhradil ničeho, a to ani po výzvě ze strany žalobce. Celková dlužná částka tak činí na jistině 19 295,22 Kč a na smluvní pokutě 8 150,61 Kč.2. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru pronto půjčka č. 250 549 ve spojení se smluvními podmínkami, formulářem pro standartní informace o spotřebitelském úvěru a splátkovým kalendářem bylo zjištěno, že žalobce dne 21. 10. 2019 uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které se žalobce zavázal žalovanému poskytnout částku 20 000 Kč, a to převodem na bankovní účet uvedený žalovaným v záhlaví smlouvy (účet č. , č. účtu, ). Ve smlouvě byl sjednán úrok ve výši 111,33 % ročně. Žalovaný se zavázal vrátit dlužnou částku ve 30 měsíčních splátkách po 1 995 Kč. Pro případ prodlení byla ve smluvních podmínkách čl. VI stanovena smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, s níž je žalovaný v prodlení.4. Z úvěrové zprávy , Anonymizováno, ve spojení s výsledkem lustrace , Anonymizováno, , výplatními páskami za měsíc srpen a září 2019 bylo zjištěno, že příjmy žalovaného za měsíc srpen 2019 činily 15 241 Kč a za měsíc říjen činily 14 735 Kč. Z úvěrové zprávy , Anonymizováno, bylo zjištěno, že žalovaný měl ke dni 18. 10. 2019 jeden kontrakt.5. Z potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady ze dne 25. 10. 2019 ve spojení se sdělením z , právnická osoba, ze dne 21. 11. 2023 bylo zjištěno, že žalobce dne 24. 10. 2019 převedl na bankovní účet č. , č. účtu, částku 20 000 Kč.6. Z náhledu databáze žalobce bylo zjištěno, že žalovaný na smlouvu uhradil celkem částku 19 824 Kč, a to dne 11. 12. 2019 částku 2 500 Kč, dne 22. 1. 2020 částku 5 334 Kč, dne 5. 3. 2020 částku 1 995 Kč, dne 17. 3. 2020 částku 1 995 Kč, dne 23. 12. 2020 částku 2 000 Kč, dne 12. 5. 2021 částku 2 000 Kč, dne 9. 6. 2021 částku 2 000 Kč a dne 4. 8. 2021 částku 2 000 Kč.7. Z korespondence bylo zjištěno, že žalobce vyhotovil tři upomínky, konkrétně ze dne 26. 3. 2020, ze dne 10. 4. 2020 a ze dne 22. 4. 2020. V upomínce ze dne 26. 3. 2020 byl žalovaný upozorněn na možné zesplatnění úvěru. Žalobce též vyhotovil předžalobní upomínku ze dne 19. 10. 2022, odeslanou téhož dne, která obsahuje oznámení o zesplatnění úvěru ke dni 30. 6. 2020 a výzvu k uhrazení dlužné částky.8. Z předložených listinných důkazů bylo zjištěno, že žalobce dne 21. 10. 2019 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které byla dne 24. 10. 2019 žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč, a to převodem na bankovní účet, který žalovaný uvedl ve smlouvě. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr ve 30 měsíčních splátkách po 1 995 Kč. Žalovaný však uhradil pouze částku 19 824 Kč. Před uzavřením smlouvy měl žalobce k dispozici doklady o příjmech žalovaného, které před uzavřením smlouvy činily průměrně 14 988 Kč (za měsíc srpen – září 2019). Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky. Předžalobní upomínka byla žalovanému odeslána dne 19. 10. 2022.9. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném 12 C 319/2023navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.13. Na základě zjištěných skutečností učinil soud následující právní závěry. Mezi žalobcem a žalovaným nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť žalobce neprokázal, že před uzavřením smlouvy o úvěru prověřil úvěruschopnost žalovaného dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobce nepředložila žádné důkazy o tom, že by zjišťoval a ověřoval pravidelné měsíční výdaje žalovaného, proto je nutno uzavřít, že požadavkům zakotveným v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. nebylo učiněno zadost. Předloženými listinnými důkazy bylo prokázáno, že žalobce měl ověřeny měsíční příjmy žalovaného, nebylo však prokázáno, že by vůbec zjišťovala také měsíční výdaje žalovaného, ani že by takto zjištěné výdaje jakýmkoliv způsobem ověřoval, aby mohla z porovnání prokázaných příjmů a výdajů učinit závěr o tom, zda je žalovaný schopen úvěr splácet. Pokud bylo prokázáno, že žalobce pouze ověřil příjmy žalovaného, pak takový postup je z hlediska posouzení úvěruschopnosti nutno posoudit jako absolutně nedostatečný.14. Právní úprava obsažená v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. není odlišná od ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016. Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. dovodil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 As 30/2015), že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit. Jelikož obsahově obdobná úprava jako v tomto ustanovení je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila, a je proto použitelná i dosavadní judikatura dovozující nároky na činnost věřitele při prověřování tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Nejvyšší soud již judikoval v rozsudku 33 Cdo 2178/2018, že posouzení úvěruschopnosti má celospolečenský dopad. Odráží se v předluženosti obyvatel, v navyšování závazků v exekucích, ve ztrátě schopnosti závazky splácet, a v insolvencích. Též Ústavní soud vyslovil, že to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Posouzení úvěruschopnosti ve vztahu k neplatnosti smlouvy je proto povinností soudu ve smyslu § 588 o. z. Z citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá, že pokud věřitel neprověřil řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr, jednal zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva o úvěru je v takovém případě absolutně neplatná a 12 C 319/2023to přesto, že zákon č. 257/2016 Sb. pro takovýto případ nestanoví explicitně sankci absolutní neplatnosti.15. Vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, nemohl z takovéto smlouvy žalovanému vzniknout žádný závazek, tedy ani závazek vrátit poskytnutou částku, ani zaplatit poplatky či smluvní úroky. Jelikož bylo prokázáno, že žalovaný skutečně obdržel částku 20 000 Kč, vzniklo na jeho straně v této výši bezdůvodné obohacení. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalovaný již na svůj dluh uhradila