25 C 336/2020-23 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobou podanou k Okresnímu soudu Plzeň - sever dne [datum] se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 10 % p.a. Žalobkyně odůvodnila žalobu tím, že dne [datum] uzavřela s žalovanou dohodu o uznání dluhu. Žalovaná uznala svůj dluh vůči žalobkyni co do důvodu a výše, celkem ve výši [částka] a zavázala se ji uhradit v 15-ti pravidelných měsíčních splátkách v souladu se sjednaným splátkovým kalendářem. Žalovaná se následně dostala do prodlení s plněním splátky [číslo] [číslo]. Žalobkyně se proto rozhodla využít svého smluvního oprávnění a odeslala žalované dne [datum] oznámení o zesplatnění dluhu spolu s předžalobní upomínkou. V rámci dopisů o zesplatnění pohledávky byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky, která v zesplatněné výši činila [částka]. V doplnění žalobních tvrzení ze dne [datum] žalobkyně uvedla, že žalovaná dne [datum] uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, [právnická osoba], [IČO], Smlouvu o úvěru na splátky [číslo] jejíž nedílnou součástí byly [ulice] podmínky Smlouvy o úvěru. Na základě uvedené smlouvy poskytla [právnická osoba] [anonymizováno] žalované úvěr ve výši [částka], přičemž žalovaná se zavázala za poskytnutí úvěru uhradit poplatek ve výši [částka]. Peněžní prostředky byly žalované poskytnuty dne [datum], přičemž žalovaná se zavázala vrátit celkovou částku [částka] do [datum], a to formou 6 měsíčních splátek, které však žalovaná nehradila řádně a včas. Dne [datum] uzavřela žalovaná se [právnická osoba] [anonymizováno] Dohodu o prodloužení splatnosti úvěru, ve které výslovně uznala svůj dluh vůči společnosti ve výši [částka] a zavázala se jej uhradit v prodloužené splatnosti, a to nejdéle ke dni [datum]. Žalovaná však svůj závazek ze smlouvy o úvěru nesplnila řádně a včas ani v novém sjednaném termínu splatnosti, tj. do dne [datum], v důsledku čehož se žalovaná ocitla v prodlení. Pohledávka za žalovanou ve výši [částka] byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností ke dni [datum] převedena na žalobkyni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne [datum]. Žalovaná na svůj dluh od data uzavření dohody do data podání žaloby uhradila celkem částku ve výši [částka], přičemž tato skutečnost byla v podané žalobě zohledněna. Dále žalobkyně uvedla, že od žalované eviduje platby uhrazené po podání žaloby v celkové výši [částka], kdy částka [částka] byla uhrazena dne [datum] a částka [částka] dne [datum]. Na základě uvedeného vzala žalobkyně podanou žalobu částečně zpět co do částky [částka]. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Jelikož žalobkyně v průběhu řízení (dříve, než ve věci bylo jednáno) vzala svým podáním ze dne [datum] co do částky [částka] žalobu částečně zpět, soud ve smyslu ust. § 96 odst. 2 o.s.ř. výrokem II. tohoto rozsudku řízení v rozsahu učiněného v zpětvzetí zastavil. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů, když zástupce žalobkyně i žalovaná se práva účasti na projednání věci vzdaly. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“), každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jen ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti a bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především článku 36 Listiny. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005, dále např. sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, se uvádí:„ Při sjednání úroku či peněžité půjčky jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankou při poskytování úvěru nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, když dlužníkem je osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] bylo zjištěno, že postupitel, [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], postoupil pohledávku vymáhanou touto žalobou žalobkyni s účinností ke dni [datum] v souladu s ust. § 1879 a násl. o. z. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem původního věřitele ze dne [datum]. Ze Smlouvy o úvěru na splátky [číslo] ze dne [datum] bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně, [právnická osoba], jako úvěrující a žalovaná jako úvěrovaná uzavřely smlouvu o úvěru, na základě které se uvedená společnost zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši [částka] a žalovaná se za poskytnutí nezajištěného neúčelového spotřebitelského úvěru zavázala uhradit poplatky ve výši [částka]. Žalovaná se zavázala úvěrující poskytnutou částku uhradit 6 měsíčními splátkami po [částka], kdy první splátka byla splatná dne [datum] a poslední [datum]. Celková částka, kterou měla žalovaná za úvěr uhradit, činila [částka] RPSN smlouvy o úvěru činí 198,8 %. Vzhledem k uvedenému soud považoval uzavřenou smlouvu o úvěru ze dne [datum] za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Úvěrová smlouva se příčí dobrým mravům jako celek. Je tak absolutně neplatná dle ust. § 588 věta prvá o. z. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti, aplikace dle ust. § 577 o. z. je vyloučena. Z obsahu smlouvy vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované relativně nízkou částku, z čehož je zřejmé, že žalovaná musela být v tíživé situaci. Právní předchůdce žalobkyně zneužil absenci zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských. V části, která nepodléhá zákonné regulaci, právní předchůdce žalobkyně do smluvních ujednání zahrnul povinnost dlužníka platit velké navýšení 198,8 % ročně, a to za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěním úvěru činil v době uzavření smlouvy 9,64 % ročně (dle statistiky ČNB průměrná úroková sazba u půjček a úvěrů poskytovaných peněžními ústavy domácnostem na spotřebu u půjček a úvěrů se splatností do 1 roku). Dle citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005 by bylo možné tolerovat maximální navýšení až 28,92 % ročně. Již s ohledem na uvedené navýšení je nutno považovat uzavřenou smlouvu o úvěru ze dne [datum] za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Uzavře-li úvěrovou smlouvu věřitel proto, aby od spotřebitele, tedy slabší strany, získal úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, je nemravná celá smlouva o úvěru. Tento závěr podporuje potřeba prevence naplněná jedině neplatností celé smlouvy (viz. např. rozhodnutí soudního dvora EU ve věci C 488/11). Žalovaná sice s žalobkyní dne [datum] uzavřela dohodu o uznání dluhu ve smyslu ust. § 2053 a násl. o. z. Ustanovení § 2053 o. z. upravuje vyvratitelnou právní domněnku trvání uznaného dluhu v okamžiku jeho uznání. Uznáním dluhu tak dochází k přesunu důkazního břemene na dlužníka, který musí v případě sporu prokázat, že dluh, jehož splnění se věřitel na dlužníkovi domáhá, neexistuje. Uznání dluhu je však právem akcesorickým, tzn. že dohoda o uznání dluhu je platná jen tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1171/2000). Pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru ze dne [datum], nemohlo dojít k uzavření platné dohody o uznání dluhu dne [datum]. Pohledávka nicméně byla původním věřitelem žalobkyni postoupena, žalobkyně tak má vůči žalované právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 a násl. o.z. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku [částka], žalovaná na poskytnutou neplatnou smlouvu uhradila celkem [částka], dluží tak [částka]. Žalobě bylo dále z části vyhověno, pokud se žalobkyně d