34 C 247/2020-69 — Okresní soud Plzeň-město

1. Předmětem řízení byl žalobkyní uplatněný procesní nárok na zaplacení částky 9 704 Kč z titulu úvěrové smlouvy na tom skutkovém základě, že dne 29. 1. 2020 poskytla žalobkyně žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 3 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit do 2. 3. 2020 a zaplatit 3 300 Kč, z toho úrok 96 Kč a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč. Žalováno bylo na vrácení jistiny úvěru ve výši 3 000 Kč, poplatků za upomínky ve výši 450 Kč a 650 Kč a nákladů na předání vymáhání pohledávky inkasní agentuře ve výši 1 500 Kč a dvou smluvních pokut po 450 Kč. 2. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 29. 1. 2020 částku 3 000 Kč bezhotovostním převodem z bankovního účtu žalobkyně č. [bankovní účet] na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný je omezen ve svéprávnosti rozsudkem zdejšího soudu ze dne 29. 5. 2019, č. j. [číslo jednací]. Schopnost žalovaného samostatně porozumět obsahu a především důsledkům všech smluvních ujednání je narušená, žalovaný toho není zcela samostatně schopen, největším rizikem je domyslet důsledky smluvních ujednání. Myšlení žalovaného je jednoduše strukturované, konkrétního charakteru, má sníženou schopnost abstrakce a narušen úsudek. Intelekt je v pásmu lehké mentální retardace, což je vrozený defekt intelektových schopností, kdy postižení psychických funkcí je trvalé, léčebně neovlivnitelné, úměrně intelektu je postižena i paměť, jeho osobnost je nevyzrálá, snadno ovlivnitelná. Žalovaný není schopen samostatně jednat v oblasti nakládání s vyššími finančními částkami a v nakládání s majetkem vyšší hodnoty, schopnost samostatně se rozhodovat je narušená, není schopen správně zhodnotit situaci, nerozpozná rizika, snadno podléhá prvním dojmům a líbivým nabídkám, je schopen samostatně hospodařit s finanční částkou do výše 1 000 Kč týdně. Od vydání rozsudku zdejšího soudu ze dne 29. 5. 2019, č. j. [číslo jednací], došlo ke změně v poměrech žalovaného v tom smyslu, že žalovaný dříve žil s matkou, v poslední době bydlel v podnájmu, který mu poskytla známá jeho matky, z něho se ale musel v roce 2020 vystěhovat, neboť jej propůjčil bez souhlasu pronajímatelky dalším osobám. V současnosti bydlí v provizoriu v nebytovém prostoru, který mu poskytl jeho zaměstnavatel. V době, kdy bydlel v podnájmu, se zadlužil, aby měl na zařízení bytu a na výdaje, zprostředkoval si několik půjček, později uzavíral další půjčky, aby splatil ty předchozí, nikomu o tom neřekl, celkově se jedná nejméně o 6 věřitelů (odlišných od žalobkyně) a dluh v celkové hodnotě nejméně 109 000 Kč. Žalovaný s ohledem na svou psychickou dispozici naivně vysvětluje, proč si půjčky bral, nemá vůbec žádné reálné představy o tom, jak své dluhy řešit. 3. Procesní nárok žalobkyně má oporu v § 2991 o. z. V souzeném případě bylo prokázáno, že žalovaný získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, kdy předpokládaná jistina úvěru byla připsána na jeho účet, proto je povinen k jeho vydání. Pokud jde o tvrzení žalobkyně o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, soud nepovažoval za potřebné zabývat se mezi procesními stranami spornou skutkovou otázkou, zda to byl žalovaný, kdo vyplnil prostředky komunikace na dálku, registrační formulář žalobkyně a zaslal jí fotokopii svého OP a ověřovací platbu ve výši 1 Kč, neboť i pokud by bylo prokázáno, že tak činil žalovaný, je zřejmé, že by smlouva o spotřebitelském úvěru, zahrnující takový projev vůle žalovaného, musela být posouzena jako neplatná podle § 581 věty druhé o. z. K použití tohoto ustanovení namísto § 581 věty první o. z. je třeba uvést, že soud si je vědom toho, že podle § 159a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. je výrok pravomocného rozsudku, a tedy i rozsudku ze dne 29. 5. 2019, závazný pro účastníky řízení a též pro všechny orgány, tj. i pro soud. Soud je však přesvědčen, že s ohledem na žalovaným doloženou změnu poměrů byl zdejší soud oprávněn posoudit si otázku rozsahu jeho způsobilosti k právnímu jednání samostatně, jako otázku předběžnou. Jelikož nebyla (nemohla být) platně uzavřena smlouva o úvěru, žalobkyně nemá právo na zaplacení ve smlouvě sjednaných plnění. Ujednání o smluvních pokutách je pro jejich akcesoritu k hlavní smlouvě třeba považovat rovněž za neplatná. 4. Návrhu žalovaného na stanovení pariční lhůty ve splátkách soud vyhověl. Zákon v § 160 odst. 1 o. s. ř. zásadně předpokládá, že povinnosti uložené rozsudkem je třeba splnit v třídenní lhůtě, ovšem umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší, anebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat. Dle ustálené soudní praxe se zpravidla důvody pro rozhodnutí o delší pariční lhůtě odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Současně soud je povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění v delší lhůtě nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. Cdo 1719 /2017). 5. V souzené věci nebyla žalována vysoká pohledávka, je ovšem třeba přihlédnout k tomu, že žalovaný je osobou bez domova a s psychickými omezeními uvedenými výše. Bydlí v provizoriu u svého zaměstnavatele, mzda je vyplácena opatrovníkovi, který ji rozděluje mezi jeho věřitele. Aby nedošlo k narušení takto zavedeného systému a upřednostnění žalobkyně před jinými věřiteli, soud rozložil plnění do splátek a určil jejich splatnost a výši, kdy současně nelze mít za to, že by žalobkyně jako podnikatel v oblasti spotřebitelského úvěru byla nevyplacením částky 3 000 Kč významně dotčena. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy převážně procesně úspěšný žalovaný by měl proti žalobkyni právo na zaplacení poměrné části svých nákladů, jelikož mu však žádné nevznikly, resp. žádné nepožadoval, soud povinnost k jejich náhradě žalobkyni neukládal.