36 C 225/2021-45 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 6 760 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnil tím, že:„ Žalovaný uzavřel dne 31.03.2008 s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO], Smlouvu o půjčce [číslo] dále jen " Smlouva. Na základě této Smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku ve výši 16 400 Kč (půjčka ve výši 10 000 Kč, souhrnný poplatek ve výši 6 400 Kč). Půjčka měla být splácena v hotovosti v 40-pravidelných týdenních splátkách po 410 Kč. Úhrady měly být spláceny do rukou osoby uvedené v čl. 13 Smluvních podmínek. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas. Při nesplnění povinnosti uhrazení splátky měl dle čl. 8 Smluvních podmínek původní věřitel právo požadovat uhrazení celé zbylé částky půjčky včetně souhrnného poplatku, a to v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky. Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tedy po uplynutí 40 týdnů od data podpisu, t.j 05.01.2009. Žalobce od právního předchůdce neobdržel informace o datech a výši jednotlivých úhrad žalovaného na jeho dluh, pouze o celkové výši úhrad tj. 9 640 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19.6.2015, uzavřené mezi původním věřitelem a přechodným věřitelem [právnická osoba] [anonymizováno], došlo s účinností ke dni 1.7.2015 k postoupení pohledávky na přechodného věřitele. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 25.6.2015. Hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 6 760 Kč. V souladu s ustanovením čl. 5 Smlouvy bylo plnění žalovaného alokováno nejprve na příslušenství pohledávky (souhrnný poplatek) a následně na jistinu. Postoupená pohledávka se proto skládá z: Jistiny ve výši: 6 760 Kč Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 24.08.2018 mezi přechodným věřitelem spol. [anonymizována dvě slova] a žalobcem [název žalobkyně] došlo k témuž dni k postoupení předmětné pohledávky na žalobce. Smlouva nabyla platnosti a účinnosti ke dni 24.08.2018, k tomu prosím vizte čl. XV. odst. 15.3 in fine smlouvy. Postoupení pohledávek bylo na základě ujednání smluvních stran účinné k témuž dni, tj. ke dni nabytí účinnosti smlouvy, k tomu prosím vizte čl. II. odst. 2.1. a 2.2. smlouvy. Žalovaný byl o změně věřitele informován přípisem ze dne 12.09.2018. Žalobce doplňuje, že kopie smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24.08.2018 včetně přílohy obsahující seznam postoupených pohledávek je založena ve správním deníku nadepsaného soudu pod sp.zn. [spisová značka]. Pro upřesnění a snazší orientaci v příloze smlouvy o postoupení pohledávek žalobce sděluje, že údaje o postoupené pohledávce evidované za žalovaným se nacházejí na řádku [číslo]. Z výše uvedeného dovozuje žalobce svou aktivní procesní legitimaci. Ode dne postoupení pohledávky neuhradil žalovaný na svůj dluh ničeho Poslední upomínku před podáním žaloby ze dne 12.04.2021 žalobce předkládá i s dokladem o odeslání (§ 142a občanského soudního řádu)“ 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobce s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasil již v žalobě. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložil žalobce. 4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný uzavřel dne 31. 3. 2008 s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit v 40 týdenních splátkách po 410 Kč celkem 16 400 Kč, přičemž 10 000 představuje dle smlouvy půjčku a 6 400 Kč je ve smlouvě označeno jako souhrnný poplatek. První splátka byla splatná 7. den od data uzavření smlouvy. Pohledávky za žalovaným byly původním věřitelem postoupeny [právnická osoba] na základě postupní smlouvy ze dne 19. 6. 2015, změna věřitele byla žalovanému oznámena dne 25. 6. 2015, následně byla pohledávka postoupena žalobci smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 9. 2018. Předžalobní upomínkou ze dne 12. 4. 2021 byl žalovaný zástupcem žalobkyně vyzván k zaplacení dlužné částky. Z podacího archu se podává, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne 22. 7. 2015. 5. Podle § 657 a § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného v době uzavření smlouvy (OZ) smlouvou o půjčce nechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze dohodnout i úroky. Podle § 39 OZ neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 3 odst. 1 OZ výkon práv odpovědností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. 6. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a [právnická osoba] [anonymizováno] nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvě o půjčce závazek v podobě úročné půjčky podle ust. § 657 občanského zákoníku účinného do 1. 1. 2014, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což soud dovozuje ze zřejmého obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy. 7. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvě o půjčce, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný z půjčených peněz předchůdci žalobce zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o půjčce ve výši 6 400 Kč, kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši 10 000 Kč zaplatit navíc, byť je ve smlouvě označena jako souhrnný poplatek, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Předchůdce žalobce je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých půjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako souhrnný poplatek by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu„ souhrnného poplatku“ jako ujednání o úrocích s tím, že ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 83 % ročně, je ujednáním neplatným dle § 39 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v březnu 2008 činila 13,21 % ročně (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku půjčky. 8. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o půjčce, neboť v případě půjčky, na rozdíl od úvěru, jehož pojmovým znakem je ujednání o úrocích, lze půjčku sjednat