21 C 340/2022-15 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 2 024,41 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení kapitalizovaným částkou 162,19 Kč, s odůvodněním, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače, čímž mu ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Tuto svou povinnost žalovaný splnil dne [datum] a dle zákonné úpravy se tak stal poplatníkem televizního poplatku. Žalovaný nedostál své zákonné poplatkové povinnosti, když nezaplatil měsíční televizní poplatky za období od ledna roku 2021 do března roku 2022, proto žalovaný dluží ke dni podání žaloby na jistině dluhu částku ve výši 2 024,41 Kč a na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení částku 162,19 Kč z titulu prodlení žalovaného s úhradou televizních poplatků. Žalobkyně dále na příslušenství požadovala náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 63 Kč, kdy tyto náklady vyplývají z Rámcové dohody o poskytování služeb ze dne [datum], uzavřené mezi [anonymizována dvě slova] a společností [právnická osoba] Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes písemné výzvy ze strany žalobkyně. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. V daném případě souhlasila žalobkyně s projednáním věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, žalovaný se na výzvu soudu ohledně tohoto postupu nevyjádřil a soud proto předpokládal jeho konkludentní souhlas v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř, věc projednal a rozhodl na základě listinných důkazů předložených žalobkyní. 4. Podle § 2 odst. 2 zák. č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění, se televizní poplatek platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu. 5. Dle § 3 odst. 2 shora citovaného zákona je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. 6. Dle § 6 shora citovaného zákona činí měsíční výše televizního poplatku 135 Kč. 7. Dle § 8 odst. 2 shora citovaného zákona je poplatník povinen oznámit provozovateli vysílání ze zákona, popřípadě pověřené osobě, že se stal poplatníkem, a to do 15 dnů ode dne, kdy se jím stal. 8. V dané právní věci má soud za zjištěné listinnými důkazy žalobkyně (přihláškou poplatníka z ledna roku 2019, výzvou k plnění ze dne [datum]), za situace, kdy žalovaný netvrdil ani neprokazoval opak, že se tento stal poplatníkem televizního poplatku za výše uvedené období, aniž by zaplatil poplatek. Žalovaný na výzvu k zaplacení dlužného poplatku nereagoval. Z přehledu neuhrazených předpisů má tedy soud za zjištěné, že žalovaný dluží žalobkyni měsíční televizní poplatky za shora specifikované období v celkové výši 2 087,41 Kč (částku 134,41Kč za měsíc leden 2021 a dále od února roku 2021 do března roku 2023 pak každý měsíc po částce 135 Kč). Žalovaný se vždy od 16. dne příslušného kalendářního měsíce, za který dluží poplatek ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, ocitl v prodlení se zaplacením dlužné částky, proto soud shledal oprávněným nárok žalobkyně včetně příslušenství žalované jistiny, a to ve formě zákonného úroku z prodlení, jehož výše odpovídá úpravě obsažené ve vládním nařízení č. 351/2013 Sb. v platném znění. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 2 024,41 Kč se zákonným úrokem z prodlení kapitalizovaným částkou 162,19 Kč. 9. Soud shledal žalobu jako nedůvodnou, co se týče částky 63 Kč, kterou žalobkyně uplatnila z titulu náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Tyto náklady dle tvrzení žalobkyně vyplývají z Rámcové dohody o poskytování služeb ze dne [datum], uzavřené mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] Nelze přitom odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně, coby veřejnoprávní korporace, má zákonnou povinnost vybírat televizní poplatek od poplatníků a spravovat evidenci poplatníků, kdy tento poplatek je navíc jedním z jejích hlavním zdrojů příjmů (viz § 7 odst. 1 zákona č. 348/2005 Sb., § 10, písm. a) zákona č. 483/1991 Sb.). Pokud tedy žalobkyně část činnosti, týkající se vymáhání televizního poplatku, a která jí byla výslovně zákonem svěřena, deleguje dohodou komerčního charakteru na třetí osobu, kdy tato zajišťuje pro žalobkyni zejména administrativu, tisk a případně rozesílání upomínek (jak bylo zjištěno z veřejně dostupné dohody o poskytování služeb) za paušální odměnu, nelze náklady, které žalobkyni tímto postupem vznikají přenášet na poplatníka, resp. na žalovaného. Lze totiž předpokládat, že žalobkyně si za účelem plnění svých zákonných povinností zajistí dostatečný aparát, aby jí (a přeneseně i poplatníkům) nevznikaly dodatečné náklady. Konečně nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že příslušenstvím pohledávky jsou sice podle § 513 občanského zákoníku rovněž náklady spojené s jejím uplatněním, nicméně se musí jednat o náklady účelně vynaložené. Z toho co bylo podáno výše, toto ovšem dle názoru soudu nevyplývá, navíc žalobkyně faktický vznik těchto nákladů nijak nedokládá, pouze odkazuje, zjednodušeně řečeno, na rámcovou dohodu o poskytnutí služeb, podle které hradí žalobkyně smluvní straně paušální částku za jisté úkony převážně administrativního charakteru. Tyto hotové výdaje jsou pak součástí náhrady nákladů řízení (k tomu viz níže). 10. Žalobkyni, která byla ve věci neúspěšná toliko v nepatrné části, náleží plná náhrada nákladů řízení v souladu s ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř. Tyto náklady spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 400 Kč a dále v paušální náhradě ve výši 200 Kč, určené podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za dva úkony podle § 1 odst. 3 písm. a) citované vyhlášky (výzva k plnění a sepis žaloby), vždy ve výši 100 Kč podle § 2 odst. 1 citované vyhlášky. Soud uvádí, že náklady na právní zastoupení advokátem v předmětném sporu nebyly přiznány s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. US [číslo], neboť soud má za to, že s ohledem na předmět sporu, když se jedná o žalobu na ustáleném vzoru, je v možnostech žalobkyně pověřit k podání žaloby pracovníky právního útvaru žalobkyně tak, aby si žalobkyně činnost spojenou se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama. Předání příslušné agendy jakékoliv z advokátních kanceláří postrádá v tomto případě racionální smysl a taktéž účelnost. Hradit náklady je žalovaná povinna v rozsahu jejich účelného vynaložení, což v tomto případě soud neshledal, a proto přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení toliko dle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř., jako kdyby advokátem v řízení zastoupena nebyla. 11. O lhůtách k plnění z tohoto rozsudku (výrok I. a III.) bylo rozhodnuto dle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když tyto soud určil jako běžné třídenní.