34 C 162/2022-18 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhal po žalovaných, aby jí společně a nerozdílně zaplatili částku 1 520 Kč s příslušenstvím rozepsaným ve výroku. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná č. 1 použila ke své přepravě vozidlo městské hromadné dopravy provozované žalobkyní, přičemž na výzvu žalobkyní pověřených osob se neprokázala platnými jízdními doklady, čímž porušila přepravní řád a smluvní přepravní podmínky žalobkyně. Proto žalobkyně žalované č. 1 vyúčtovala kromě jízdného též přirážku k jízdnému, avšak žalovaná č. 1 žalobkyni ani jízdné, ani přirážku nezaplatila. Žalobu proti žalované č. 2 odůvodnila tím, že je matka, tj. žalovaná č. 2, má coby zákonný zástupce nezletilé, tj. žalované č. 1, finanční odpovědnost a je tedy spoluodpovědná za její dluh vůči žalobkyni, proto navrhla, aby soud uložil povinnost zaplatit žalovanou částku žalovanou částku společně a nerozdílně. 2. Žalované se k žalobě nevyjádřily. 3. Z hlášení a záznamu o provedené přepravní kontrole vyplývá, že žalovaná cestovala v [obec] dne 16. 7. 2021 v 12:34 hodin trolejbusovou linkou č. 10, byla žalobkyní kontrolována, přičemž na výzvu kontrolora žalobkyně se neprokázala platnými jízdními doklady, na místě nezaplatila ani jízdné ve výši 20 Kč, ani přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč. K údajům na záznamu o provedené kontrole připojila žalovaná svůj podpis. Ze smluvních přepravních podmínek žalobkyně se podává, že žalobkyně stanovila výši přirážky k jízdnému na 1 500 Kč a cena jízdenky činí 20 Kč. Žalovaná byla k zaplacení jízdného a přirážky žalobkyní vyzvána dopisem ze dne 5. 11. 2021. 4. Z hlediska právního posouzení se s ohledem na to, že žalované č. 1 v době, kdy užila vozidla městské hromadné dopravy provozované žalobkyní, bylo bez dvou měsíců 18 let, je třeba vypořádat se s její způsobilostí k právnímu jednání, a to jak k uzavření přepravní smlouvy, tak deliktní odpovědnosti týkající se přirážky. Soud proto vyšel z rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných případech. V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 1019/08 dospěl soud ohledně stěžovatelky, jíž bylo v rozhodné době 12 let, k tomu, že„ závěr soudu, dle nějž byla stěžovatelka způsobilá nejen sama cestovat městskou hromadnou dopravou, ale být si vědoma povinnosti zaplatit jízdné s tím, že porušení přepravní smlouvy je spojeno s přirážkou k jízdnému, nelze považovat za právní závěr, který by vybočoval z mezí ústavnosti.“ Shodně se Ústavní soud vyjádřil v usnesení ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 3708/15 (zde pouze co do způsobilosti k právnímu jednání - uzavření přepravní smlouvy). V tomto usnesení mj. konstatoval, že lze bez ohledu na výchovné prostředí nezletilého za to, že ve svých 12 letech byl schopen uzavřít přepravní smlouvu, avšak“ výchovné prostředí (...) bylo zohledněno ve vztahu k nároku na zaplacení smluvní pokuty, kdy soud aplikoval § 545 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník ve znění do 31. 12. 2013, podle nějž dlužník nebyl povinen smluvní pokutu zaplatit, pokud porušení povinnosti nezavinil. (...) Okolnosti výchovy a výživy nezletilého dítěte však mohou ovlivnit výrok soudu o uplatněném nároku na zaplacení smluvní pokuty.“ Obdobně se Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1775/14. V souzené věci má soud za to, že nezletilá ve věku skoro 18 let je způsobilá k právnímu jednání v takovém rozsahu, aby platně uzavřela přepravní smlouvu s přepravcem městské hromadné dopravy s plněním ve výši 20 Kč. Co se týká deliktní odpovědnosti, tu soud shodně u dítěte ve věku skoro 18 let považuje za danou. V této souvislosti lze poukázat i na to, že sám Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 1864/16, uvádí, že by„ bylo absurdní, kdyby například za to, že si sedmnáctiletý nezletilý neobstaral jízdní doklad, měli být sankcionováni rodiče.“ Žalovaná č. 1 je tedy deliktně způsobilá k zaplacení přirážky, přičemž je třeba též poukázat na to, že úpravu vyjádřenou v 545 odst. 3 starého občanského zákoníku, nový občanský zákoník již nepřevzal. 5. Jelikož žalovaná č. 1 je dle názoru soudu způsobilá k právnímu i protiprávnímu jednání, po právní stránce soud posoudil věc tak, že žalovaná č. 1 tím, že nastoupila do vozidla městské hromadné přepravy provozované žalobkyní, s ní konkludentně uzavřela smlouvu o přepravě osob podle § 2550 o. z., dle níž se žalobkyně jako dopravce zavázala přepravit žalovanou do místa určení, postarat se o její bezpečnost a pohodlí a žalovaná jako cestující se zavázala zaplatit jízdné. Jelikož žalobkyně je provozovatelkou veřejné drážní dopravy, současně převzali na sebe účastníci i další práva a povinnosti stanovené v zák. č. 266/1994 Sb. o dráhách (dále jen„ zák. o drahách“) a přepravním řádu žalobkyně. Pro posouzení věci je podstatné především oprávnění žalobkyně podle § 37 odst. 4 písm. d) věty před středníkem zák. o dráhách prostřednictvím průvodčího drážního vozidla, osoby, která řídí drážní vozidlo, nebo jiné osoby ve veřejné drážní osobní dopravě pověřené dopravcem a vybavené kontrolním odznakem nebo průkazem dopravce uložit cestujícímu, který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému nebo vyžadovat od cestujícího osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému, pokud cestující nezaplatí na místě, odpovídající povinnosti žalované podle § 37 odst. 5 písm. b) zák. o dráhách na výzvu pověřené osoby se prokázat platným jízdním dokladem; neprokáže-li se platným jízdním dokladem z příčin na své straně, zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému, nebo pokud nezaplatí cestující na místě, prokázat se osobním dokladem a sdělit osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému. Pro úplnost je dlužno dodat, že výše přirážky stanovená v přepravním řádu žalobkyně nepřesahuje horní hranici stanovenou v § 37 odst. 6 věty druhé zák. o dráhách. 6. Žalovaná č. 1 tedy porušila dvě povinnosti z přepravní smlouvy, a to jednak zaplatit jízdné, jednak prokázat se pověřené osobě platným jízdním dokladem. Právo na zaplacení jízdného vzniklo žalobkyni uzavřením přepravní smlouvy, právo na zaplacení přirážky k jízdnému vzniklo žalobkyni porušením povinnosti žalované č. 1 prokázat se pověřené osobě žalobkyně platným jízdním dokladem. Vzhledem k absenci tvrzení o jiném ujednání o splatnosti jízdného či přirážky je nutné mít za to, že obě pohledávky žalobkyně vůči žalované č. 1 se staly splatnými ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. na výzvu věřitele, přičemž žalovaná č. 1 je v prodlení nejpozději ode dne následujícího, kdy se výzva dostala do jeho dispoziční sféry. 7. Soud žalobu zamítl vůči žalované č. 2, neboť jak vyplývá ze shora uvedeného, žalovaná č. 2 neodpovídá za dluhy ze smlouvy, kterou žalovaná č. 1 platně uzavřela, neboť to žádný právní předpis nestanoví, přičemž již bylo vysvětleno, že dle názoru soudu, byla žalovaná č. 1 způsobilá jak k uzavření přepravní smlouvy, tak je způsobilá nést odpovědnost za její porušení. 8. O náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a 1. žalovanou rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla ve vztahu k žalované č. 1 zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 2 uvedené vyhlášky neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč. 9. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 2 byla zcela procesně úspěšná žalovaná č. 2, která by proti žalobkyni měla právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož jí však žádné náklady nevznikly, soud proto žalobkyni k jejich náhradě nezavázal.