34 C 7/2022-32 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 17 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 000 Kč od 31. 7. 2019 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že se se žalovanou dne 16. 6. 2019 dohodl, že mu do 31. 7. 2019 vyplatí částku ve výši 17 000 Kč za nákup společného nábytku do bytu, ve kterém společně žili jako partneři se společným synem a dcerou žalované. Účastníci si zařídili kompletně celý byt, koupili novou postel do ložnice, koberec, kompletně zařídili celý obývací pokoj, synovi koupili novou postel, novou skříň, dceři rozkládací gauč, ledničku, pračku, televizi do dětského pokoje. Za tento nábytek zaplatil žalobce. Dohodu sepsala žalovaná vlastní rukou, žalobce ji dopisem ze dne 14. 10. 2021 vyzval, aby mu dluh uhradila v náhradní lhůtě, což se nestalo. 2. Žalovaná souhlasila s tvrzeními žalobce, že je jeho bývalou partnerkou, že mají společného syna a že do bytu, v němž společně bydleli se společným synem a dcerou žalované, nakoupili kusy nábytku uvedené v předchozím odstavci. Svou obranu proti žalobě postavila jednak na tvrzení, že se jednalo o nábytek společný, protože jej účastníci nakoupili ze společných peněz a jednak na popírání toho, že by se se žalobcem na vypořádání práv ke společnému nábytku dohodla. Po rozchodu účastníků nábytek zůstal u žalované, která některé jeho části, konkrétně gauč a koberec do ložnice, prodala a zbytek svěřila do užívání svému kamarádovi. 3. Soud vzal za prokázané, že ve společném bytě, v němž účastníci žili jako partneři s jejich společným synem a dcerou žalované, užívali společný nábytek: postel a skříň v ložnici, vybavení obývacího pokoje v dětském pokoji, postel, skříň, rozkládací gauč a televizi; dále ledničku a pračku, který společně nakoupili buďto z peněz žalobce, nebo ze společných peněz. Poté, co se účastníci rozešli, zůstal nábytek v dispozici žalované, přičemž žalovaná některé jeho části, konkrétně gauč a koberec do ložnice, sama prodala a zbytek svěřila k užívání svému kamarádovi. Dne 16. 6. 2019 účastníci uzavřeli dohodu, v níž se zavázali na straně žalobce převést vlastnické či spoluvlastnické právo k nábytku na žalovanou a ponechat tento nábytek žalované k užívání a na straně žalované zaplatit žalobci 17 000 Kč do 31. 7. 2019. Dne 14. 10. 2021 vyzval žalobce žalovanou, aby mu žalovanou pohledávku uhradila v náhradní lhůtě do 14 dnů od obdržení jeho výzvy. 4. Ujednání účastníků je prokázáno z písemné dohody ze dne 16. 6. 2019 na č. l. 2 Dohodu sepsala žalovaná vlastní rukou, oba účastníci se na ni podepsali. Vše podstatné je uvedeno v jejím prvním odstavci. Povinnost žalobce v ní sice není uvedena výslovně, nicméně společný úmysl stran podle § 556 odst. 1 věty první o. z. lze dovodit z hledisek stanovených v § 556 odst. 2 o. z. Právnímu jednání účastníků totiž předcházel jejich rozchod a odstěhování se žalobce z bytu s tím, že nábytek následně zůstal v dispozici žalované, nikoli žalobce, a která jej navíc částečně prodala, tudíž se musela považovat za jeho vlastníka. Navíc nábytek je v dohodě označen za společný, a tedy vyplacení peněžité částky žalobci dává smysl pouze za předpokladu, že se žalovaná stane výlučným vlastníkem zmíněného nábytku. Výzva žalobce k úhradě žalované pohledávky je prokázána z dopisu datovaného 14. 10. 2021 na č. l. 3 podle podacího lístku podaného na poště 15. 10. 2021 a odeslaného na adresu [adresa] (srov. tvrzení žalované ve 2. odst. 2. str. protokolu o jednání). Ve zbytku soud vyšel ze shodných tvrzení účastníků, která vzal za svá skutková zjištění. 5. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 1141 odst. 1 věty první o. z. tak, že účastníci uzavřeli dohodu o zrušení svého spoluvlastnictví k movitým věcem, když jejich dohoda obsahuje též ujednání o způsobu vypořádání, konkrétně převedení vlastnického práva jednomu ze spoluvlastníků s vyplacením druhého ve smyslu § 1141 odst. 2 o. z. Tvrzení žalované, že se jednalo o společný nábytek, protože byl nakoupen za společné peníze, ji proto před žalobou neubrání. Naproti tomu pokud by bylo pravdou, že nábytek nakoupil žalobce za své peníze, bylo by třeba dohodu účastníků posoudit podle § 2079 odst. 1 o. z. jako kupní smlouvu. V obou případech by však žalobce měl právní titul k zaplacení žalované pohledávky, a proto na vyřešení otázky, zda byl nábytek nakoupen ze společných peněz či žalobcových, resp. zda byl v podílovém spoluvlastnictví účastníků, nebo výlučným vlastnictvím žalobce, právní posouzení věci nespočívá. Tvrzení žalované, dle něhož se na vypořádání společného nábytku se žalobcem nedohodla, bylo vyvráceno písemnou dohodou, v níž je jasně uvedeno, že mu za společný nábytek zaplatí částku 17 000 Kč. Přisouzení zákonného úroku z prodlení má oporu v §§ 1958 odst. 1, 1968 věty první a 1970 o. z. Splatnost žalované pohledávky byla ujednána, žalovaná ji proto měla zaplatit ve sjednané lhůtě, tj. do 31. 7. 2019. Nezaplatila-li v tento den, ocitla se od následujícího dne v prodlení a žalobci proto vzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši určené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož 31. 7. 2022 žalovaná v prodlení nebyla, soud žalobu na zaplacení zákonného úroku z prodlení za tento den zamítl, ale ve zbytku jí i co do úrokového příslušenství vyhověl. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení převážně úspěšný za současného bagatelního úspěchu žalované, nárok na náhradu 100 % nákladů řízení ve výši 2 200 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a paušální náhrady nákladů řízení stanovené podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky [číslo] za 4 úkony: výzvu k plnění, návrh ve věci samé a 2 x účast na jednání po 300 Kč.