31 C 345/2022-84 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 3 757,50 Kč spolu s příslušenstvím. Návrh odůvodnila tím, že na základě elektronicky zaslané žádosti žalované a jí zaplaceného registračního poplatku ve výši 1 Kč došlo mezi účastníky distančně k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně žalované poskytla úvěr ve výši 2 500 Kč. Žalovaná vyplnila registrační formulář na webových stránkách žalobkyně, uvedla všechny vyžadované údaje včetně svých generálií, potvrdila, že se seznámil s rámcovou smlouvou o úvěru a potvrdila uzavření. Z poskytnutých údajů a z dostupných zdrojů žalobce ověřil úvěruschopnost žalované, nezjistil žádnou zásadní skutečnost bránící poskytnutí úvěru. Žalovaná poté potvrdila registraci a uhradila ze svého osobního účtu registrační poplatek ve výši 1 Kč. Byly vygenerovány variabilní a specifické symboly včetně unikátního kódu, jež žalovaná uvedla v platebních dokladech. K uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru pak došlo dne [datum] distančně prostřednictvím webového portálu žalobce [webová adresa]. I v tomto případě došlo k poskytnutí všech požadovaných údajů ze strany žalované, následně žalobce převedl žalované dne [datum] požadovanou částku ve výši 2 500 Kč jako úvěr na účet, který označila žalovaná. Žalované poté vznikla povinnost vrátit poskytnutý úvěr a sjednaný úrok ve výši 1 125 Kč (celkem 3 625 Kč) nejpozději do [datum]. Žalobkyni dále vzniklo právo na uhrazení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dosud neuhrazené jistiny úvěru dle čl. VII. žalovaná se ocitla v prodlení dne [datum]. Ke dni [datum] činí smluvní pokuta částku 132,50 Kč. Dále žalované vznikla povinnost v souladu s článkem VII smlouvy o spotřebitelském úvěru zaplatit sjednané sankce, kdy za prodlení s úhradou jakékoliv splátky byla žalovaná povinna zaplatit poplatek ve výši 70 Kč, v daném případě pak požaduje žalobkyně za 45 dnů x 70 Kč částku 3 150 Kč a dále pak částku 700 Kč za vymáhání pohledávky prostřednictvím třetí osoby. Dne [datum] žalovaná zaplatila částku 1500 Kč, kterou žalobkyně odečetla od částky 3 150Kč + 700 Kč – 15 000 Kč a požaduje tak k zaplacení částku 2 350 Kč. Žalovaná i přes předžalobní výzvu zástupkyně žalobkyně nic neuhradil. 2. Žalovaná proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu podala v zákonem stanovené lhůtě odpor, v němž namítla neplanost uzavřené smlouvy o úvěru z důvodu nepřiměřeně vysoké úrokové sazby a z důvodu neposouzení úvěruschopnosti žalované. Uvedla, že jí byla poskytnuta částka 2 500 Kč, z níž bylo již uhrazeno 1 500 Kč, částku 1 000 Kč byla připravena uhradit. 3. Soud ve věci nařídil ústní jednání, které se konalo dne [datum]. Žalobkyně svoji neúčast omluvila a vyslovila souhlas, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. 4. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Z rámcové smlouvy o úvěru [číslo] ve spojení se samotnou smlouvou po úvěru má soud za prokázané, že tato měla být uzavřena mezi účastníky distančním způsobem dne [datum], když žalobkyně se na základě této smlouvy zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 2500 Kč, který se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni spolu s poplatek ve výši 1 125 Kč a to do [datum]. Úroková sazba byla sjednána ve výši 365 % ročně, RPSN byla ve výši 2 018,67%. Žalovaná přijetí částky 2 500 Kč učinila nesporným. Zároveň potvrdila tvrzení žalobkyně, že před podáním žaloby uhradila částku 1 500Kč. Následně pak v řízení prokázala žalobkyně zaplacení částky 660 Kč. Z předžalobní upomínky má soud za prokázané, že žalobkyně žalovanou o zaplacení dlužné částky upomínala. 5. Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti schopen spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 6. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. 7. V daném případě žalobkyně netvrdila a neprokazovala, zda a jakým způsobem s odbornou péčí posoudila a ověřila úvěruschopnost žalované, když žalovaná sama uvedla, že úvěruschopnost nebyla posuzována žádným způsobem. Protože splnění uvedené povinnosti se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž hodnotí smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou. 8. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR-Finance, kde uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě. 9. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy je nutno vztah mezi účastníky vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení dle ust. § 2991 o. z. Žalovaná tak má povinnost vrátit žalobkyni pouze částku, kterou přijala a dosud nesplatila. Žalobkyně poskytla žalované částku 2 500 Kč, z které žalovaná zaplatila před podáním žaloby 1 500 Kč a po podání žaloby 660 Kč, doplatit tak zbývá částka 340 Kč. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení se zaplacením, je tak povinna uhradit žalobkyni úrok z prodlení dle ust. § 1970 o. z., přičemž žalobou uplatněná sazba nepřesahuje sazbu určenou ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a počástek prodlení odpovídá provedenému dokazování. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl a ve zbývajícím rozsahu tuto jako nedůvodnou zamítl. Lhůta k plnění byla určena obecná třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když je to žalovaná, kdo je ve věci úspěšnější a měla by tak právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení, avšak žalovaná se tohoto práva vzdala, a proto rozhodl tak, jak je pod výrokem III. uvedeno a toto právo nepřiznal žádnému z účastníků.