38 C 237/2023-16 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 26. 5. 2023 domáhala proti žalované vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], smlouvu o půjčce [číslo] na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli celkem částku 20 352 Kč, a to formou 53. týdenních splátek do 6. 4. 2009. Žalovaná nehradila své smluvní závazky řádně a včas, zaplatila jen 1584 Kč Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána. Pohledávka za žalovanou byla postoupena nejdříve na [právnická osoba] S.a.r.l. smlouvou o postoupení pohledávek a na žalobkyni pak byla postoupena pohledávka Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena dvěma přípisy ze dne 25. 6. 2015 a 18. 9. 2018. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 18 768 Kč představující jistinu dluhu ve výši 12 000 Kč a nedoplatek na souhrnném poplatku 6 768 Kč. Žalovaná uvedenou částku žalobkyni přes upomínku neuhradila. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala pasivní. 3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. V tomto případě žalobkyně, přímo v podané žalobě souhlasila s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání. Žalovaná se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřila, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. 4. Na základě předložených listinných důkazů má soud za zjištěné skutečnosti, které jsou v souladu se skutkovými tvrzeními žalobkyně obsaženými v žalobě. Právní předchůdce žalobkyně podepsal se žalovanou listinu nazvanou smlouvu o půjčce dne [datum], na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované částku ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku spolu s tzv. souhrnným poplatkem ve výši 8 352 Kč vrátit v pravidelných 53. týdenních splátkách ve výši 384 Kč, podpisem smlouvy žalovaná potvrdila převzetí částky ve výši 12 000 Kč (Smlouva o půjčce ze dne [datum]). Žalovaná dle tvrzení žalobkyně zaplatila 1584 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena nejdříve na [právnická osoba] [anonymizováno] (smlouva ze dne [datum]) podle § 1879 občanského zákoníku v platném znění a na žalobkyni pak byla postoupena pohledávka Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], což bylo žalované oznámeno (Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18. 9. 2018 a 25. 6. 2015). Zástupce žalobkyně vyhotovil a žalované odeslal předžalobní výzvu (Výzva k plnění, poštovní podací arch). Žádné další důkazy nebyly v řízení navrhovány, žalovaná zůstala v řízení zcela nečinná a neuváděla žádné skutečnosti ani důkazy na svoji obranu. <i>5. Dle § 657 a § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ ObčZ“) účinného v době uzavření smlouvy smlouvou o půjčce nechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze dohodnout i úroky.</i> <i>6. Dle § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku, v rozhodném znění, se touto částí zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mimo jiné ze smlouvy o úvěru a ze smlouvy o běžném účtu (§ 497 a § 708).</i> <i>7. Dle § 497 obchodního zákoníku, v rozhodném znění, se smlouvou o úvěru věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>8. Dle § 504 obchodního zákoníku, v rozhodném znění, je dlužník povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán.</i> 9. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a původním věřitelem společností [právnická osoba] nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy o zápůjčce závazek v podobě úročené půjčky podle ust. § 657 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 ani platná smlouva o úvěru dle § 497 obchodního zákoníku. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku vzniklého ze smlouvy o půjčce či úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný z půjčených peněz předchůdci žalobkyně zaplatit. 10. Předně soud dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o zápůjčce ve výši 8 352 Kč, kterou měla žalovaná zaplatit navíc vedle jistiny ve výši 12 000 Kč, ve smlouvě nazvaná jako souhrnný poplatek, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než úroky ve smyslu ust. § 658 starého Občanského zákoníku (dále jen SOZ) účinného do 31. 12. 2013, resp. § 497 Obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako souhrnný poplatek by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že ve smlouvě je částka nazvána jako souhrnný poplatek bez dalšího členění a nejsou sjednány úroky. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že částka souhrnného poplatku nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok zastírá úročení peněz, slouží toliko pouze ke generování zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatků jako ujednání o úrocích, které vyjádřeno v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 68,2 % ročně (přepočteno na 52 týdnů), a je tedy ujednáním neplatným dle § 39 SOZ pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 SOZ, jelikož neslouží ke krytí individuálně finančně náročnějšího či rizikovějšího obchodu, ale má složit ke generování zisku a plní tak funkci úroků, tedy pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato průměrná sazba v průběhu roku 2008 nepřesahovala 15% ročně (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku zápůjčky. 11. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o půjčce, neboť v případě půjčky, na rozdíl od úvěru, jehož pojmovým znakem je ujednání o úrocích, lze půjčku sjednat jako bezúročnou. V daném případě dospěl soud k závěru o neoddělitelnosti ujednání od ostatního obsahu smlouvy. Soud přitom dospěl k závěru, že v daném případě nelze ujednání o platbách nad rámec poskytnutých jistin oddělit od ostatního obsahu smluv. Předchůdce žalobce by bez jakýchkoli pochybností zmíněné půjčky bez takového ujednání jako právnická osoba podnikající v oboru poskytování spotřebitelských úvěru neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu, která nepřipouštěla jakoukoli negociaci ze strany žalované, která měla pouze možnost půjčky za stanovených parametrů přijmout nebo odmítnout (smlouva typu„ take it or leave it“). Je-li pak nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání. Pouze pro přehlednost s