38 C 279/2023-21 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 2. 6. 2023 domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 70 182 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] [IČO] smlouvu [číslo] to dne [datum], na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku 54 542 Kč (jistinu, úrok odpovídající sazbě ve výši 56 % ročně, částku za zpracování a doručení a flexibilní splácení, odměnu za administrativní činnost a komfortní splácení a pojistné), a to formou 52 týdenních splátek ve výši 1049 Kč. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, nezaplatil žádné plnění. Dne [datum] původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne [datum]. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 72 003,82 Kč, když tato částka se sestává z jistiny ve výši 30 000 Kč, dlužných poplatků ve výši 22 982 Kč, smluvní pokuty ve výši 15 000 Kč a sankčních poplatků ve výši 2 200 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1821,82 Kč. Žalovaný uvedenou částku žalobkyni ani přes upomínku neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní. 3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobce svůj souhlas vyjádřil již v návrhu, žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložil žalobce. 4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané, že žalovaný podepsal s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] smlouvu [číslo] dne [datum], na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v 56ti týdenních splátkách po 1049 Kč celkem 54 542 Kč, přičemž 30 000 Kč představuje dle smlouvy zápůjčku a 24 542 Kč je ve smlouvě označeno jako poplatek, který je dále rozčleněn na úrok ve výši 9 309 Kč, administrativní poplatek a poplatek za zpracování smlouvy a flexibilní splácení ve výši 13 673 Kč a pojistné ve výši 1560 Kč. První splátka byla splatná do poslední dne následujícího kalendářního týdne. Podle strany 2 smlouvy byl mezi stranami sjednán úrok ve výši 56 % ročně, RPSN činila 245,67%. Pohledávky za žalovaným byly původním věřitelem postoupeny žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a přílohy k této smlouvě (řádek 886). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], kterým byla žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu. Z podacího lístku je patrné, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne 4. 3. 2022. Předžalobní upomínkou odeslanou dne 28. 4. 2023 byl žalovaný zástupcem žalobkyně vyzván k zaplacení dlužné částky. Z tvrzení žalobkyně a přehledu plateb vyplynulo, že žalovaný nezaplatil ničeho. 5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba] nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 či § 2390 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což soud dovozuje ze zřejmého obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy. 6. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku vzniklého ze smlouvy, kterou dovozuje předně z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný z půjčených peněz předchůdci žalobkyně zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka ve výši 22 982 Kč, kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši 30 000 Kč zaplatit navíc, byť je ve smlouvě rozčleněna na různé poplatky a úrok, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 2392 odst. 1 či dle § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako souhrnný poplatek by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě rozděleny na dvě části: na úroky, poplatek za administrativní činnosti a flexibilní splácení a za komfortní splácení a vedení zákaznického účtu. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tohoto poplatku tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobcem (resp. jejím právním předchůdcem) poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění poplatků je ryze formální a že celá částka souhrnného poplatku nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatků a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představují úrok ve výši 76 % (přepočteno na 52 týdnů) a je tedy ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2019 nepřesahovala 15 % ročně (viz www.cnb.cz, databáze ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku zápůjčky. 7. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť v případě zápůjčky, na rozdíl od úvěru, jehož pojmovým znakem je ujednání o úrocích, lze zápůjčku sjednat jako bezúročnou. V daném případě dospěl soud k závěru o neoddělitelnosti ujednání od ostatního obsahu smlouvy. Předchůdce žalobce by bez jakýchkoli pochybností zmíněné zápůjčky (úvěr) bez takového ujednání jako právnická osoba podnikající v oboru poskytování spotřebitelských úvěru neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu, která nepřipouštěla jakoukoli negociaci ze strany žalované, která měla pouze možnost zápůjčky za stanovených parametrů přijmout nebo odmítnout (smlouva typu„ take it or leave it“). Je-li pak nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání. Pouze pro přehlednost soud poukazuje na to, že tyto závěry jsou aprobovány i Krajským soudem v Plzni, např. v jeho rozsudku ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 25 Co 183/2017. 8. Soud současně upozorňuje na povinnost poskytovatele zápůjček a spotřebitelských úvěrů prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o s