38 C 47/2023-13 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 30. 12. 2022 domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 614,27 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] to elektronickým systémem prostřednictvím klientské sekce na internetových stránkách žalobkyně [webová adresa]. K uzavření smlouvy došlo poté, kdy úvěruschopnost žalované byla prověřena jí poskytnutými doklady o příjmech a výdajích a výpisem z databáze úvěru EUCB nebo CRIF. Na základě takto uzavřené smlouvy poskytla žalobkyně žalované dne [datum] peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč, které mu byly zaslány na jí uvedený účet [číslo] [bankovní účet]. Žalovaná se zavázala vrátit celkem částku 10 761,27 Kč (jistinu, poplatek a úrok ve výši 1 761,27 Kč), a to ve lhůtě do 16. 2. 2022. Žalovaná nezaplatila svůj dluh řádně a včas, nezaplatila žádnou částku. S ohledem na ustanovení čl. 4 .4.3 smlouvy pak vznikl žalobci v důsledku prodlení žalované rovněž nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky 9 000 Kč za dobu od 17. 2. 2022 do 30. 12. 2022 ve výši 2 853 Kč, žalobkyně z této částky žádá k vrácení jen do výše 50% jistiny. Žalovaná uvedenou částku v celkové výši 13 614,27 Kč s příslušenstvím žalobkyni nezaplatila ani přes zaslanou předžalobní upomínku. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala pasivní. 3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě. Žalovaná se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřila, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu její konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, vycházel soud pouze z důkazů, které předložila žalobkyně. 4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané, že žalobkyně si prostřednictvím databáze EUCB prověřila, že žalovaná nebyla v této databázi nalezena a od žalované obdržela informace o jejích příjmech a výdajích a doklady tyto příjmy prokazující. Žalobkyně předložila listinu nazvanou smlouva o úvěru [číslo] datovanou dnem [datum], na níž je připojen kód [číslo] a uvedeny identifikační údaje včetně jména a příjmení a rodného čísla žalované. Žalobkyně předložila též dva doklady prokazující totožnost žalované. Ve smlouvě je uvedeno, že by na základě ní měla žalobkyně žalované poskytnout částku 9 000 Kč a že se žalovaná zavazuje tuto částku vrátit žalobkyni společně s poplatkem ve výši 1637 Kč a úrokem ve výši 124, 27 Kč, tedy celkem 10 761,27 Kč do 14 dnů od poskytnutí úvěru, roční úroková sazba činila 36, RPSN je uvedeno ve výši 10 486,27 %. V článku 4.4.3 smlouvy je obsaženo ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1% denně z dlužné částky při prodlení se splácením dluhu. Žalovaná obdržela dne [datum] na účet [číslo] [bankovní účet], jehož byla žalovaná majitelem, pod [variabilní symbol] částku ve výši 9 000 Kč, a to od společnosti žalobkyně. Listiny prokazující tato tvrzení jsou založeny v [příjmení] spisu. Z tvrzení žalobkyně soud zjistil, že nebyla vrácena žádná částka, žalovaná netvrdila ničeho. Dopisem ze dne 5. 9. 2022 byla žalovaná vyzvána k zaplacení. 5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a společností původního věřitele nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském (úročeném) úvěru, když soud se předně zabýval tím, zda smlouva o úvěru není v rozporu s právními předpisy a zda tedy není absolutně neplatným právním jednáním. 6. Soud se předně zaměřil na to, zda bylo prokázáno, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů vyplývá, že si poskytovatel úvěru prověřil příjmy žalované, tento postup činil s přihlédnutím k výši poskytovaného úvěru. 7. Dále se pak soud zabýval tím, zda bylo prokázáno, že byla smlouva skutečně oběma účastníky podepsána. Tuto skutečnost soud nemá za prokázanou, když žalobkyně sice na straně jedné byla žalovanou podepsána jedinečným kódem prostřednictvím internetových stránek žalobkyně, tyto skutečnosti však neprokázala. Je sice pravděpodobné, že účastníci spolu jednali, žalovaná žalobkyni poskytla své doklady a dokumenty prokazující výši příjmů, nebylo však prokázáno, že byl žalobkyní žalované přidělen kód uvedený v předložené smlouvě a že žalobkyně skutečně elektronicky smlouvu podepsala. 8. Dále pak se soud zabýval tím, zda by i v případě prokázání uzavření smlouvy, nebyla smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroku a další sjednané podmínky. Listina uvádí výši poplatku a úroku, které měla žalovaná vedle jistiny ve výši 9 000 Kč zaplatit navíc, a to 1 761,27 Kč za dobu 14 dní. Dle listiny předložené žalobkyní RPSN činí 10 486,27 %. Poplatek a úrok ve svém součtu soud hodnotí jako úrok ve smyslu ust. § 2392 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním krátkodobých peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů, poplatek (úrok) je proto sjednáván za účel