20 C 322/2022-32 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 20. 9. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku celkem 10 830 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku I. rozsudku. Nárok odůvodnila tím, že účastníky došlo dne 30. 6. 2016 k uzavření smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, (dále též smlouva č. , hodnota, ), na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s touto zápůjčkou se žalovaný zavázal uhradit taktéž částku 4 470 Kč představující součet fixního úroku ve výši 817 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 1 343 Kč a částku za hotovostní splácení ve výši 2 310 Kč. Vše se zavázal uhradit formou 45 týdenních splátek po 233 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 18. 5. 2017. Celkem žalovaný na pohledávku zaplatil částku 6 000 Kč. Dále, že mezi účastníky došlo dne 22. 9. 2016 k uzavření smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, (dále též smlouva č. , hodnota, ), na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s touto zápůjčkou se žalovaný zavázal uhradit taktéž částku 8 807 Kč představující součet fixního úroku ve výši 1 724 Kč, odměny za zpracování a doručení ve výši 1 250 Kč a částku za komfortní a flexibilní splácení ve výši 5 833 Kč. Vše se zavázal uhradit formou 60 týdenních splátek po 314 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 23. 11. 2017. Celkem žalovaný na pohledávku zaplatil částku 1 600 Kč. Žalobkyně se domáhá pouze vrácení poskytnutých jistin zápůjček.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.3. Soud v dané věci postupoval v souladu s § 115a o.s.ř. a k projednání ve věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se na výzvu soudu v tomto směru nevyjádřil, ačkoliv byl poučen o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 30. 6. 2016 smlouva o zápůjčce částky 6 000 Kč, která byla žalovanému předána při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal uhradit poplatek 4 470 Kč představující úrok ve výši 817 Kč, poplatek za administrativní činnost 1 343 Kč a za hotovostní splácení 2 310 Kč, a to formou 45 pravidelných týdenních splátek po 233 Kč. RPSN činila 108,98 %. Nedílnou součástí byly smluvní podmínky. Byla sjednána výpůjční úroková sazba ve výši 29,58 % ročně. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 22, 9, 2016 smlouva o zápůjčce částky 10 000 Kč, která byla žalovanému předána při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal uhradit poplatek 8 807 Kč představující úrok ve výši 1 724 Kč, poplatek za zpracování a doručení 1 250 Kč a za komfortní a flexibilní splácení 5 833 Kč, a to formou 60 pravidelných týdenních splátek po 314 Kč. RPSN činila 237,41 %. Nedílnou součástí byly smluvní podmínky. Úroková sazba byla sjednána ve výši 28 % ročně. Žalovaný v souvislosti s poskytnutými peněžními prostředky uhradil na první smlouvu částku 3 570 Kč a na druhou smlouvu částku 1 600 Kč, což bylo prokázáno tabulkami umoření. Bylo případně na žalovaném, aby prokázal opak, ale nestalo se tak.5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že žaloba je zcela důvodná. Na obě smlouvy soud pohlíží jako na neplatné. Žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny dle prvé smlouvy ve výši 6 000 Kč hradit dále poplatek ve výši 4 470 Kč a dle druhé smlouvy za jistinu 10 000 Kč měl platit poplatek 8 807 Kč. Je pravdou, že poplatky byly ve smlouvách o zápůjčkách rozděleny na více částí, a to na úrok, zpracování, doručení a flexibilní splácení a poplatek za administrativní činnost a komfortní splácení, současně je však třeba si uvědomit, že právní předchůdce žalobkyně je osobou zabývající se v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, respektive spotřebitelských úvěrů a je zřejmé, že bez odpovídajícího úroku by právní předchůdce žalobkyně nikdy se žalovaným smlouvy neuzavřel. Dle názoru soudu se jedná pouze o rozčlenění tohoto poplatku tak, aby tento vypadal příznivěji, aniž by to však reflektovalo skutečné rozdělení poskytovaných služeb ze strany právního předchůdce žalobkyně. Z pohledu soudu se jedná o sofistikované, ale ryze formální rozčlenění, kdy soud má za to, že poplatky nepředstavují nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. Na tuto skutečnost lze mimo jiné usuzovat ze zjištění, že služba komfortního splácení je zpoplatněna vyšší částkou u smlouvy s vyšší jistinou, ačkoliv úkony a vztahující se k této „službě“ jsou z logiky věci totožné a měli by být tudíž zpoplatněny stejně. Vysvětlením je právě skutečnost, že jde o skrytě sjednaný úrok. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud považuje oba nároky z titulu poplatku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představují úrok ve výši 86% ročně u první a 76 % ročně u druhé smlouvy a jedná se tak dle § 588 občanského zákoníku o ujednání neplatná pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Průměrná, tedy obvyklá úroková sazba poskytovaná bankami na obdobné úvěry v červnu 2016 činila 11 % ročně a v září 2016 činila 10,6 % ročně (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. V daném případě nelze oddělit ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobkyně by zcela jistě zápůjčky bez ujednání o úrocích neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvy nepřipouštějící jakoukoliv negociaci ze strany žalovaného, a pokud je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu celou. Soud v souvislosti s tímto taktéž odkazuje na závěry Krajského soudu v Plzni uvedené v rozsudku ze dne , datum, sp. zn. 25 Co 183/2017.6. Žalobkyně však žalobou uplatnila pouze právo na vrácení půjčených částek s přihlédnutím k již uhrazeným platbám, které soud posoudil jako bezdůvodné obohacení. Ve smyslu ustanovení § 2291 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 10 830 Kč, když jedna poskytnutá zápůjčka činila 6 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil částku 3 570 Kč a druhá zápůjčka činila 10 000 Kč a žalovaný na ni uhradil částku 1 600 Kč. Soud ze shora uvedených důvodů uložil žalovanému, aby bezdůvodné obohacení ve výši 10 830 Kč uhradil. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k poslednímu dni, do kterého dle smluv měl zapůjčené finanční prostředky vrátit.7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 830 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Ustanovením § 14b a.t. se soud řídil neboť má za to, že projednávaná věc není právně složitá nebo náročná a v daném případě žaloba znaky stanovené v § 14b odst. 1 advokátního tarifu jednoznačně naplňuje. Žalobkyně napříč republikou opakovaně vymáhá pohledávky z určitého typu smluv, tedy smluv, které se liší jen individuálními údaji, jestliže i vývoj smluvního vztahu mezi uzavřením smlouvy a žalobou je v různých případech obdobný, pak jsou i obdobné listinné důkazy a je logické, že stejnou povahu musí mít i žaloby a jim předcházející jednání. Není důvod je koncipovat poka