9 C 209/2020-20 — Okresní soud v Přerově

1. Předmětem řízení je spor o zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Dle žalobních tvrzení jistina pohledávky představuje žalovaným neuhrazenou zápůjčku, která mu byla převodem na bankovní účet poskytnuta [právnická osoba] (dále také jen„ původní věřitelka“), na základě mezi nimi uzavřené smlouvy o zápůjčce ze dne [datum]. Pohledávka včetně příslušenství byla postoupena původním věřitelem smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] na [právnická osoba], a ta následně pohledávku postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celé řízení zůstal pasivní. Soud jednal a rozhodoval při jednání v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), za situace, kdy zástupce žalobkyně se z nařízeného jednání omluvil a žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání nedostavil. Pro rozhodnutí ve věci samé byly dostačující listinné důkazy předložené žalobkyní. 3. Soud se nejprve zabýval otázkou pravomocí českého soudu k rozhodnutí. Žalobkyně je právnickou osobou mající sídlo na území [název republiky] republiky, tj. v členském státu Evropské unie. Žalovaná je občankou České republiky (rovněž členského státu Evropské unie), na jejímž území má bydliště. Mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů k projednání a rozhodnutí sporu o spotřebitelskou zápůjčku pak vyplývá z článku 17 odstavce 1 písm. b) a článku 18 odstavec 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) [číslo] ze dne [datum], o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I. bis), podle něhož jedná-li se o půjčku, smluvní partner, může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Poněvadž žalovaný má bydliště na území České republiky, jsou k projednání sporné věci příslušné (pravomocné) české soudy. Vztahy mezi účastníky se dle článku 6 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady ([příjmení]) [číslo] ze dne [datum], o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), řídí českým hmotným právem (nadto žalobkyně měla vstoupit jakožto postupník do veškerých práv souvisejících s postoupenou pohledávkou, která se s ohledem na smluvní základ řídí taktéž českým právem). 4. Na základě obsahu spisu a žalobkyní doložených listinných důkazů byla v řízení prokázána existence smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi původním věřitelem a [právnická osoba], a uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] mezi touto obchodní společností a žalobkyní. Na základě článku I. těchto smluv o postoupení došlo k postoupení peněžitých pohledávek, přičemž jednotlivé postoupené pohledávky jsou podle smlouvy o postoupení specifikovány v příloze [číslo] k této smlouvě, která je nedílnou součástí smlouvy. Předmětná příloha (ani její příslušná pasáž) však nebyla soudu předložena a soud ani z jiných provedených důkazů nezjistil, jaké konkrétní pohledávky byly předmětem postoupení podle smlouvy o postoupení. V řízení tedy nebylo prokázáno, že by původní věřitelka postoupila na žalobkyni pohledávku plynoucí ze smlouvy o zápůjčce, kterou měl původní věřitel s žalovanou uzavřít dne [datum] (přičemž právě takto je předmět řízení specifikován žalobními tvrzeními). Oznámení o postoupení notifikuje postoupení pohledávky ze smlouvy o zápůjčce [číslo] s datem uzavření [datum], což však není souladné s tvrzeními samotné žalobkyně o postupované pohledávce, které identifikovala uzavřenou smlouvu pouze datem uzavření, nikoliv už ovšem číslem. 5. Navíc je zřejmé, že původní věřitel zcela pominul otázku posouzení úvěruschopnosti žalovaného podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění do [datum]. Podle tohoto ustanovení věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. U posouzení úvěruschopnosti žalovaného ovšem žalobkyně netvrdila ničeho a zřejmě tak původní věřitel nepostupoval v souladu se zákonnými i smluvními ustanoveními a při posuzování bonity dlužníka a neučinil všechny nezbytné kroky, které v těchto případech lze rozumně očekávat. Není tak vůbec zřejmé, jakým způsobem původní věřitel ověřil příjmy a výdaje žalovaného jako posuzovaného, jeho celkové majetkové poměry apod. Přitom posouzení úvěruschopnosti u žalovaného jak spotřebitele jen nezbytnou náležitostí smlouvy. 6. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 7. Podle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná. 8. Soud předně zkoumal aktivní legitimaci žalobkyně a dospěl k závěru, že aktivní legitimace žalobkyně pro toto soudní řízení není dána, neboť žalobkyně neprokázala, že se podle § [číslo] a § 1880 odst. 1 o. z. stala právní nástupkyní původní věřitelky, a to pokud jde o pohledávku plynoucí z žalobkyní tvrzené smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi původním věřitelem a žalovaným dne [datum]. V souladu s § 1882 odst. 1 o. z. a ve spojení s ustálenou soudní praxí (např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2276/06, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5458/2015) postačuje obecně k závěru o aktivní věcné legitimaci žalobce (jakožto postupníka, který v civilním řízení sporném uplatňuje právo na něj postoupené), pokud žalobce prokáže, že došlo k oznámení takového postoupení pohledávky ze strany předchozího věřitele dlužníkovi, případně že sám žalobce (či jiný postupník) dlužníkovi toto postoupení prokázal. Jak však plyne z výše uvedených zjištění, žalobkyně ani tyto skutečnosti předloženými listinami neprokázala, neboť z předložené smlouvy o postoupení (ani z jiných listinných důkazů) není zjistitelné, které konkrétní pohledávky byly na žalobkyni původní věřitelkou postoupeny. Soud proto žalobu z těchto důvodů zamítl. 9. Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. by právo na náhradu nákladů řízení příslušelo plně úspěšné žalované. Jelikož však žalované žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl o nákladech řízení tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.