12 C 101/2023-23 — Okresní soud v Přerově

1. Žalobce (otec žalovaného) se domáhá, aby soud s účinností od [datum] zrušil povinnost žalobce platit na výživu žalovaného částku 5 000 Kč měsíčně, naposledy stanovenou rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 2. 9. 2006, č. j. 17 Nc 63/2004-34. Žalobu odůvodňuje tím, že se žalovaný vyučil a následně získal maturitu na SOŠ a SOU Služeb [obec]. Od [datum] měl navštěvovat obor řezník na SOU v [obec], ale ze studia se odhlásil. Nyní žalovaný dochází na brigádu do agentury zabývající se ostrahou budov. Žalovaný s žalobcem nekomunikuje cca 10 měsíců, žalobce tudíž nemá relevantní informace a předpokládá, že syn pracuje. Vzhledem k těmto okolnostem je žalobce přesvědčen, že žalovaný je schopen sám se živit, navzdory čemuž stanovené výživné stále zasílá. 2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že nárok žalobce uznává a souhlasí se zrušením vyživovací povinnosti. V září 2022 nastoupil na SOU v [obec], obor řezník, po vzájemné dohodě se školou však již v září 2023 nenastoupí do druhého ročníku. Aktuálně je zaměstnán na dohodu o provedení práce u bezpečnostní firmy Delta3 a zároveň je poživatelem invalidního důchodu I. stupně ve výši 8 522 Kč měsíčně. Není pravdou, že žalovaný s žalobcem nekomunikuje, ovšem vzájemná komunikace často končí hádkou. 3. Soud rozhodl v souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě shodných skutkových tvrzení účastníků (žalovaný navíc žalobní nárok zcela uznal, resp. s ním souhlasil), přičemž oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Pro úplnost soud dodává, že za shora popsané situace by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie nařizovat jednání, volat k němu účastníky a navyšovat tím jejich náklady řízení. 4. Z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 12. 2005, č. j. 17 Nc 63/2004-34, který nabyl právní moci dne [datum], soud zjistil, že cit. rozsudkem byla schválena dohoda rodičů, na základě níž se žalobce s účinností od [datum] zavázal přispívat na výživu žalovaného částkou 5 000 Kč měsíčně. Tehdy nezletilý žalovaný byl uvedených rozsudkem svěřen do výchovy své matky [jméno] [příjmení], žalovaný byl v té době v předškolním věku, navštěvoval mateřkou školu a měl zvýšené výdaje spojené se zdravotním stavem. Při stanovení výše vyživovací povinnosti vycházel opatrovnický soud z průměrného měsíčního příjmu žalobce ve výši 14 950 Kč a z příjmů matky žalovaného představující pouze dávky státní sociální podpory ve výši 5 310 Kč měsíčně. 5. Soud provedl k důkazu dle § 120 odst. 2 o. s. ř. (soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu) rovněž rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 11. 2019, č. j. 25 Nc 6006/2019-47, který nabyl právní moci dne [datum], z něho zjistil, že žalovaný byl omezen ve svéprávnosti na dobu pěti let od právní moci cit. rozsudku, přičemž opatrovnicí žalovaného soud jmenoval jeho matku [jméno] [příjmení]. Příčinou omezení svéprávnosti byla znalkyní zjištěná porucha chování se sexuální nezdrženlivostí a sexuálním infantilismem u disponované osobnosti s disharmonickým vývojem, závislost na nikotinu a hraniční intelekt na úrovni lehké mentální retardace. 6. Soud vzal dále za svá skutková zjištění též shodná tvrzení účastníků o následujících skutečnostech (§ 120 odst. 3 o. s. ř.). Nyní již zletilý žalovaný se vyučil a rovněž získal maturitu na SOŠ a SOU Služeb [obec], přičemž ve školním roce 2022 2023 studoval na SOU v [obec] obor řezník, pro školní rok 2023 [číslo] již studia zanechal. Aktuálně je zaměstnán na dohodu o provedení práce u bezpečnostní firmy Delta3 a zároveň je poživatelem invalidního důchodu I. stupně ve výši 8 522 Kč měsíčně. 7. Na základě provedených důkazů a shodných skutkových tvrzení účastníků učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Žalovaný, navzdory existenci poruchy chování vedoucí k omezení jeho svéprávnosti, je schopen vydělávat si na své živobytí prací, v čemž mu nebrání ani každodenní studium, které již ukončil. 8. Podle ustanovení § 911 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. 9. Obecně je třeba říci, že základním a obecným předpokladem pro vznik a trvání vyživovací povinnosti je zásadně tzv. stav odkázanosti na výživu na straně oprávněného, tedy neschopnost samostatně uspokojovat všechny své potřeby, ať už vlastní prací či ze svého majetku a z dávek z pojistných systémů, např. starobního důchodu či peněžité pomoci v mateřství, či z i nepojistných systémů, např. dávek státní sociální podpory. 10. Z hlediska právního posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že stav odkázanosti na výživu na straně oprávněného (žalovaného) vůči výživou povinnému (žalobci), pro který bylo výše cit. rozsudkem zdejšího soudu ze dne 19. 12. 2005, č. j. 17 Nc 63/2004-34, rozhodnuto o stanovení vyživovací povinnosti žalobce ve vztahu k žalovanému, pominul tím, že žalovaný úspěšně ukončil studium, již se tedy soustavně nepřipravuje na své budoucí povolaní, ale je zaměstnán, k čemuž navíc pobírá invalidní důchod I. stupně, tudíž je schopen sám se živit. S ohledem na uvedené soud žalobě zcela vyhověl a s účinností od [datum] zrušil vyživovací povinnost žalobce vůči žalovanému naposledy stanovenou shora uvedeným rozsudkem. Podle § 153 odst. 2 o. s. ř. může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Jelikož žalobce vymezil v petitu žalobu dobu, od níž požaduje zrušit vyživovací povinnost vůči žalovanému, nemohl soud tento návrh překročit, i kdyby z provedeného dokazování, resp. ze shodných skutkových tvrzení účastníků vyplynulo, že schopnost žalovaného samostatně se živit nastala již před tímto datem. 11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť s ohledem na procesní stanoviska účastníků, kdy se oba domáhali téhož, nelze určit, v jaké části předmětu řízení byl ten který účastník úspěšný či neúspěšný. Proto soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.