7 C 342/2023-23 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 25 000 Kč z titulu neuhrazené jistiny půjčky s příslušenstvím v podobě úroku a zákonného úroku z prodlení z této částky, dále částky 29 292,60 Kč, kterou tvoří nesplacený poplatek 26 792,60 Kč a poplatky za upomínání 2 500 Kč, dále zaplacení smluvní pokuty 12 500 Kč a zákonného úroku z prodlení ze smluvní pokuty jdoucího od [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] s původním věřitelem (společností [právnická osoba], [IČO]), smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 25 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku vrátit s navýšením o 30 892 Kč v 78 pravidelných týdenních splátkách. Žalovaný však do dnešního dne uhradil pouze částku 4 099,40 Kč s tím, že žalobkyně následně podáním ze dne [datum] opravila své tvrzení v tom směru, že žalovaným uhrazená částka neodpovídá realitě, neboť částku 4 099,40 Kč právní předchůdce žalobkyně odpustil žalovanému jakožto napočítané sankční poplatky či část souhrnného poplatku. 2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval stejně jako na výzvu k vyjádření k žalobě, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. 3. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum], bylo zjištěno, že původní věřitel (společnost [právnická osoba]) postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou na žalobkyni, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn dopisem ze dne [datum]. 4. Ve smlouvě o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] se společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 25 000 Kč a žalovaný se naproti tomu zavázal částku 25 000 Kč, která mu byla poskytnuta v hotovosti, vrátit s navýšením v celkové výši 30 892 Kč (20 147 Kč úrok, 1 500 Kč poplatek za poskytnutí úvěru, 6 905 Kč doplňková služba komfortního splácení a 2340 Kč doplňkové pojištění), a to v 78 pravidelných týdenních splátkách po 717 Kč (poslední splátka ve zbytku). Smluvní úrok činil dle smlouvy 88 % ročně a RPSN pak 152,37 %. V rámci smluvních podmínek, které bezprostředně navazují na text smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to v článku šest je obsaženo ujednání o smluvní pokutě pro případ prodlení žalovaného s úhradou úvěru, a to ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. 5. Žalobkyně uvedla, že žalovaný neplatil řádně a včas dohodnuté splátky, když uhradil pouze částku 4 099,40 Kč, kterou právní předchůdce žalobkyně odpustil žalovanému jakožto napočítané sankční poplatky či část souhrnného poplatku. S ohledem na tuto skutečnost žalobce uplatňoval zaplacení celé poskytnuté jistiny 25 000 Kč bez ohledu na úhradu žalovaného, dále částku 29 292,60 Kč na poplatcích a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny 25 000 Kč za období od [datum] do [datum], tj. 12 500 Kč. Žalobkyně prokázala, že žalovanému zaslala poštou dne [datum] předžalobní upomínku. 6. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ 7. Uzavřenou smlouvu o úvěru soud považoval za absolutně neplatnou, když v době uzavření smlouvy, tj. v červnu 2020 dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u úvěrů poskytovaných peněžními ústavy pro potřeby domácností od jednoho roku do pěti let 7,54 %, bylo by tak možné akceptovat až trojnásobek, tj. 22,62 %. Na první pohled je tak zřejmé, že částka, kterou měl žalovaný zaplatit nad rámec půjčené částky, zásadní měrou přesahuje trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro dané období. Původní věřitel ve smlouvě sice navýšení nazývá poplatkem, avšak poplatek zde plní zcela stejnou funkci jako úrok. Soud musí vždy hodnotit smlouvu jako celek a zkoumat veškeré její náležitosti. Soud tedy uzavřenou smlouvu považoval za absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 o.z., neboť smlouva obchází zákon, když svou podstatou směřuje k navýšení odměny za poskytnutý úvěr, především co se týká dalších poplatků vzniklých v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy. V tomto ohledu je třeba hodnotit ujednání ve smlouvě o nároku na souhrnný poplatek jako ujednání, které znamená újmu spotřebitele a značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je tedy ujednáním absolutně neplatným. Smluvní úrok v daném případě však činí 88 % ročně a RPSN dokonce 152,37 %. Soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru také z hlediska celkových podmínek a i jejich vyváženosti, pokud jde o povinnosti, které ze smlouvy vyplynuly právnímu předchůdci žalobkyně, a které vyplývaly pro žalovaného spotřebitele, a to i pro případ prodlení. S ohledem na výši smluvního úroku i poplatků – smluvních pokut, souvisejících s případným prodlením a s úhradou splátek či zesplatněním, dospěl soud k závěru, že vzájemná práva a povinnosti jsou tak vychýlena v neprospěch spotřebitele (žalovaného), že nelze žalobkyni coby právnímu nástupci úvěrového věřitele poskytnout soudní ochranu, neboť právní předchůdce žalobkyně zcela evidentně poškozuje práva svých klientů, zasahuje nejen do jejich právní sféry, ale i osobní, a to právě v důsledku značně nevyvážených smluvních ujednání ohledně povinnosti kladených na žalovaného dlužníka oproti povinnostem, jež stíhají právního předchůdce žalobkyně coby úvěrového věřitele. Uvedený závěr vychází z judikatury Ústavního soudu III. ÚS 44084/12 ze dne [datum] a I. ÚS 199/2011 ze dne [datum]. 8. Za této situace soud považoval za odpovídající způsob vypořádání vztahů mezi účastníky v režimu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o.z. ve spojení s § 2993 o. z., a to tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku, která mu byla poskytnuta. Jelikož žalovaný uhradil z poskytnutých 25 000 Kč částku 4 099,40 Kč (s ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy je irelevantní, na jaký konkrétní nárok vyplývající z neplatné smlouvy právní předchůdce žalobkyně danou částku započetl), je povinen žalobkyni vrátit částku 20 900,60 Kč. 9. Pokud jde o prodlení, soud dospěl k závěru, že v souladu s § 573 o.z. mohlo být oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] žalovanému doručeno nejdříve třetí pracovní den od jeho odeslání dne [datum], tj. [datum]. V oznámení byla stanovena lhůta 10 dnů k úhradě od doručení, která marně uplynula dne [datum] (pátek), žalovaný se tak dostal do prodlení až dne [datum] (pondělí). V této souvislosti byl žalobkyni přiznán zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 10. Ve zbytku, tj. v části přesahující výši bezdůvodného obohacení žalobkyně se zákonným úrokem z prodlení z této částky byla žaloba výrokem II. zamítnuta s ohledem na shora uvedený závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. 11. O nákladech řízení rozhodl soud ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. podle výsledku řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, a žalovaný byl v řízení nečinný, pročež mu žádné náklady vzniknout nemohly.