7 C 73/2023-39 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši 27 012 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela distančním způsobem dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému celkem částku 20 000 Kč, a to na bankovní účet [bankovní účet]. Žalobkyně uvedla, že žalovaný jí při uzavírání smlouvy předložil občanský průkaz k ověření totožnosti a dále, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného lustrací v evidencích a kontrolou měsíčního příjmu. Žalovaný se zavázal žalobkyni úvěr uhradit společně s poplatkem za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny, tj. 4 000 Kč, a úrokem, vše za podmínek uvedených ve smlouvě. Žalovaný na svůj dluh uhradil částku 32 460 Kč, která byla použita na úhradu pohledávek žalobkyně, a to nejprve příslušenství, dále poplatků za čerpání úvěru a smluvní pokuty v pořadí tak, jak vznikla jejich splatnost a následně na jistinu úvěru po částech odpovídajících jednotlivým čerpáním jistiny v pořadí tak, jak docházelo k čerpání jednotlivých částí jistiny. Splatnost úvěru nastala dne [datum] a od následujícího dne je tak žalovaný v prodlení se zaplacením částky 27 012 Kč. Žalovaný neplnil ani po zaslání předžalobní upomínky ze dne [datum]. 2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a současně podal vzájemnou žalobu na zaplacení částky 12 460 Kč s tím, že žalobkyně mu poskytla revolvingový úvěr ve výši 20 000 Kč, žalovaný však žalobkyni uhradil dohromady částku 32 460 Kč, přičemž měl za to, že úvěr zcela splatil a nechápal, proč po něm žalobkyně požaduje neustále další úhrady, následně ale zjistil, že sjednaný úrok ve výši 20 % není roční, ale měsíční, což znamená, že úvěr byl úročen 240 % ročně. Pokud jde o RPSN, tato je dle názoru žalovaného ještě vyšší, než jaká byla ve smlouvě deklarována. Žalovaný tak má za to, že úvěrová smlouva je z tohoto důvodu neplatná pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Dále žalovaný odkázal na článek věnující se rozsudku Soudního dvora EU ze dne [datum], který se zabýval povinností zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr, přičemž žalovaný má za to, že žalobkyně jeho úvěruschopnost zkoumala nedostatečně, neboť vůbec nezkoumala výdaje a závazky žalovaného jakožto žadatele o úvěr. Žalovaný pouze„ naklikal“ nějaké částky do dotazníku, přičemž takto si mohl vymyslet úplně cokoliv a žalobkyně to vůbec nepřezkoumávala, jestli jsou údaje uvedené v dotazníku pravdivé. Dále žalovaný uváděl, že dle jeho názoru měly být platby započítávány nejprve na jistinu, a ne tak, jak to učinila žalobkyně, nejprve na úroky a náklady. 3. Žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že posuzovala úvěruschopnost žalovaného zejména po nahlédnutí do veřejně přístupných rejstříků, seznamů a evidencí vedených státními orgány, a to volně přístupných i placených, konkrétně do obchodního rejstříku, živnostenského rejstříku, insolvenčního rejstříku, administrativního registru ekonomických subjektů, centrální evidence exekucí, katastru nemovitostí, přičemž u žalovaného nebyl nalezen žádný negativní záznam. Dále byla úvěruschopnost žalovaného posuzována dle údajů, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, konkrétně hrubý příjem (24.400 Kč), čistý příjem (21.000 Kč), náklady na obživu (3.000 Kč), náklady na bydlení u rodičů (3.500 Kč) a ostatní náklady žalovaného (2.500 Kč). Žalovaným deklarovaný příjem není vyšší než průměrná hrubá měsíční mzda (v 1. čtvrtletí roku 2021 ve výši 35.285 Kč) či medián mezd (v 1. čtvrtletí roku 2021 ve výši 29.867 Kč), a nijak tedy nevybočuje z pravděpodobné výše příjmu osoby v produktivním věku. Výši příjmů si dále žalobkyně ověřila z výplatních pásek žalovaného za období od únoru do dubna 2021, kde je patrná čistá mzda ve výši 18.243 Kč, 20.708 Kč a 21.388 Kč (tj. v průměru cca 20.113 Kč), dále z potvrzení o příjmu žalovaného, ze kterého vyplývá průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce ve výši 20.278 Kč a aktuální výše hrubé mzdy 24.400 Kč. Vzhledem k tomu, že skutečné výdaje žalovaného lze ověřit jen obtížně, ověřovala je tedy žalobkyně s využitím průměrných (referenčních) nákladů průměrného klienta, kdy podle údajů uvedených na internetové stránce ČSÚ3 průměrná měsíční výše výdajů na člena průměrné české domácnosti pro rok 2020 činí přibližně 12.500 Kč (149.810 Kč ročně děleno 12 měsíci po zaokrouhlení). Žalovaný uvedl, že žije s rodiči a jeho náklady činí 9.000 Kč. S ohledem na tuto okolnost by žalobkyně mohla považovat tuto částku za adekvátní, přesto však vycházela ze statistické hodnoty 12.500 Kč. K této částce byly následně připočítány náklady na úhradu pravidelné splátky ve výši 1.200 Kč. Žalobkyně úvěruschopnost žalovaného prověřila tak, že odečetla výši žalovaným deklarovaných výdajů upravených podle reálných odhadovaných nákladů, a to včetně nákladů na spotřebitelský věr - viz výše (13.700 Kč) od výše žalovaným doložených příjmů (20.278 Kč) – z čehož zjistila, že po odečtení měsíčních nákladů i po uhrazení minimální splátky úvěru žalovanému zůstane k dispozici alespoň dalších 6.578 Kč. 4. Soud věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalobkyně a zástupce žalobkyně, který účast žalobkyně na jednání soudu řádně a včas omluvil s tím, že souhlasil, aby věc byla projednána v nepřítomnosti žalobkyně. 5. Na základě provedených listinných důkazů pak soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěrový limit 50 000 Kč. Z výpisů z účtu žalobkyně vedeného u [právnická osoba] za období od května 2021 do ledna 2022 bylo zjištěno, že žalovanému byly z účtu žalobkyně zaslány postupně finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Zaslání této celkové částky na účet žalovaného soud zároveň považoval za nespornou skutečnost, kterou tvrdila žalobkyně a shodně i žalovaný. Žalovaný se v úvěrové smlouvě zavázal poskytnuté částky vrátit řádně a včas v souladu s podmínkami smlouvy, přičemž dle smlouvy činila výše smluvního úroku 20 % měsíčně a RPSN 519 %. Dle článku 6.1 úvěrové smlouvy se v případě, že se stane celý dluh splatným postupem podle článku 6.5 smlouvy, je za dobu od prvního dne splatnosti celého dluhu až do celkového splacení dluhu žalovaný povinen zaplatit z peněžních prostředků sjednaný úrok ve výši pevné úrokové sazby 8 % ročně místo sjednaného úroku 20 % měsíčně, přičemž úrok se ke konci každého kalendářního měsíce stává součástí jistiny. Podle článku 6.5 úvěrové smlouvy v případě, že bude klient v prodlení se splacením dluhu či jeho části po dobu delší než dva měsíce, stává se bez dalšího celý dluh splatným (tj. k splatnosti dluhu již není třeba žádného dalšího úkonu úvěrujícího), a úvěrující je tak oprávněn požadovat splacení celé dlužné částky. Z důvodu, že žalovaný řádně nesplácel dluh, došlo dne [datum] k zesplatnění celého úvěru, o čemž byl žalovaný informován v rámci předžalobní upomínky ze dne [datum]. Žalobkyně uvedla, že žalovaný uhradil částku 32 460 Kč, což shodně tvrdil také žalovaný. Tuto skutečnost proto soud považoval za nespornou. 6. Výpisy k revolvingovému úvěru Everyday+ ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], jakož ani mandátní smlouvu ze dne [datum] uzavřenou mezi [právnická osoba] a [právnická osoba] soud k důkazu neprováděl, neboť skutkový stav měl za dostatečně zjištěný na podkladě shora uvedených listinných důkazů a nesporných skutečností. 7. Podle ustanovení § 86 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel j