7 C 484/2023-11 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 13 800 Kč s příslušenstvím s tím, že pohledávku za žalovanou nabyla od původního věřitele – [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum]. Původní věřitel s žalovanou uzavřel smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytl dne [datum] žalované bezúročnou zápůjčku ve výši 10 000 Kč, která měla být jednorázově splacena do [datum] společně s poplatkem za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky. Žalovaná zápůjčku v poskytnuté výši čerpala, avšak poskytnuté peněžní prostředky k datu splatnosti nevrátila. Nárok žalobkyně tvoří pohledávka skládající se z nesplacené jistinyy ve výši 10 000 Kč a poplatku za zpracování žádosti ve výši 3 800 Kč, oba nároky byly splatné dne [datum]. 2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) žalovanou vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaná na shora uvedenou výzvu nereagovala, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. 3. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a realizační smlouvy o postoupení pohledávek [číslo] z [datum], bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovanou, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Žalovaná byla o postoupení pohledávky vyrozuměna dopisem ze dne [datum], zaslaným dle podacího archu téhož dne. 4. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] ve spojení s potvrzením o provedené platbě ze dne [datum] bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaná uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na základě které věřitel poskytl žalované částku ve výši 10 000 Kč, žalovaná se zavázala vrátit částku s poplatkem za zpracování žádosti ve výši 3 800 Kč do [datum], RPSN činila 4 933,41 %. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] ve spojení s podacím lístkem bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky 17 550 Kč do tří dnů s upozorněním, že v opačném případě bude žalobkyně svou pohledávku vymáhat soudně. 5. Podle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 6. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 1958 odst. 1 o.z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. 7. Soud v daném případě dospěl k závěru, že nároku žalobkyně uplatněnému žalobou z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] lze v plném rozsahu vyhovět, když bylo zjištěno, že i přes vysokou roční procentní sazbu nákladů je poplatek za poskytnutí úvěru sjednán za relativně krátké časové období (30 dní) a vyčíslen ve smlouvě pevnou částkou, v důsledku čehož nebude poplatek v případě prodlení dlužníka s plněním závazku narůstat v čase tak, jako je tomu u úroků při úvěrech poskytovaných bankami. Na takový poplatek tedy nelze pohlížet jako na skrytý úrok a srovnávat jej s roční úrokovou sazbou úvěrů poskytnutých bankami domácnostem. [ulice] doba splatnosti také výrazně přispívá k tomu, že se právě roční procentní sazba nákladů jeví jako velmi vysoká. Podstatným aspektem je také to, že úvěrovaná částka je relativně nízká a s jejím poskytnutím jsou spojeny určité náklady a poskytovatel by měl generovat také určitý zisk. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná čerpala částku 10 000 Kč, přičemž se zavázala uhradit jednorázovou výši splátky 13 800 Kč k datu splatnosti [datum]. Žalovaná dle tvrzení žalobkyně neuhradila na dlužnou částku ničeho (žalovaná v řízení byla zcela nečinná, nárok žalobkyně nikterak nezpochybnila), ocitla se tedy dnem následujícím po datu splatnosti v prodlení, a proto soud žalobkyni přiznal částku 13 800 Kč sestávající z neuhrazené poskytnuté jistiny úvěru 10 000 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru 3 800 Kč. Nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 800 Kč od [datum] do zaplacení vznikl žalobkyni podle § 1970 o.z. ve spojení s § 1 a 2 nařízeni vlády č. 351/2013 Sb. 8. O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch přizná soud náhradu nákladů řízení proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Úspěšná žalobkyně má podle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají ze soudního poplatku 1 000 Kč, odměny advokáta podle § 14b odst. 1 bod 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb. za tři úkony právní služby po 300 Kč a paušální náhrady podle § 14b odst. 5 písm. a) citované vyhlášky za tři úkony právní služby po 100 Kč. Jelikož zástupce žalobkyně prokázal, že je plátcem DPH, přísluší mu rovněž náhrada této daně ve výši 21 % DPH ze součtu odměny a hotových výdajů podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 252 Kč. Žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 452 Kč k rukám advokáta, který žalobkyni zastupoval podle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. 9. Pokud jde o nárok žalobkyně na náhradu nákladů řízení, postupoval soud v souladu s ustanovením § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť v daném případě se dle jeho názoru jedná o tzv. formulářovou žalobu, jak ji specifikoval Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne [datum], spisová značka I. ÚS 3923/11. Podle Ústavního soudu je třeba za formulářovou žalobu považovat takovou žalobu, v níž se v zásadě liší jen údaje o žalovaných a žalované částce a jde o nárok vyplývající ze závazkového vztahu, v němž jednou ze smluvních stran je spotřebitel, nebo o nárok ze smlouvy, při jejímž uzavírání je spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si ji s jiným obsahem. Ve shora citovaném nálezu Ústavní soud označil jako formulářovou žalobu návrh mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh, co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení, dostatečně individualizován. Základ právní argumentace, včetně stylizace a formálního vyjádření však bude totožný s drobnými odchylkami. Podle názoru Ústavního soudu pak sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíše administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby. Úkony právní služby jsou tak poskytovány až v dalších stádiích řízení dle eventuálního vývoje toho kterého řízení. V projednávané věci obsah návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu zcela odpovídá definici, kterou pro specifikaci formulářové žaloby vytvořil Ústavní soud. Žaloby žalobkyně se odlišují pouze v částech, které se tykají označení účastníků a individualizace předmětu řízení. Žalobkyně navíc podává tento vzor žaloby opakovaně, což je soudu známo z jeho úřední činnosti. 10. Podle § 160 odst. 1 o.s.ř. soud uložil žalované žalovanou částku i náhradu nákladů řízení zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť pro jiný postup neshledal důvod.