8 C 25/2026-62 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobou podanou dne 27. 01. 2026 k soudu se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 62 371,48 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč téhož dne. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 69,09 % ročně splácet ve čtyřiceti osmi měsíčních splátkách ve výši 3 707 Kč počínaje , Anonymizováno, . Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného a databází umožňujících k posouzení úvěruschopnosti. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, kdy uhradil za období od 13. 06. 2023 do 21. 07. 2025 částku ve výši 88 968 Kč. Žalobkyni tak vzniklo s ohledem na prodlení žalovaného právo na zaplacení smluvních pokut ve výši 998 Kč a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč. Ke dni , datum, došlo k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky a to včetně předžalobní upomínky, avšak neuhradil ničeho.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil a v řízení zůstal pasivní.3. Soud ve věci nařídil na den , datum, jednání, ke kterému se žalovaný bez omluvy nedostavil, soud proto jednal v jeho nepřítomnosti.4. Provedenými listinami má soud za prokázaný skutkový stav, který koresponduje s tvrzeními žalobkyně obsaženými v žalobě ve vztahu k podmínkám uzavření smlouvy a k prověření úvěruschopnosti žalovaného (návrh na uzavření smlouvy, předžalobní výzva, oznámení o schválení úvěru, splátkový kalendář, karta klienta, oznámení o zesplatnění, schválený splátkový kalendář, upomínky, předsmluvní formulář, hodnocení klienta, výpis účtu klienta prokazující výši jeho příjmu, prohlášení klienta, doklad o vyplacení úvěru, základní informace o klientovi, kopie občanského průkazu, výpis z bankovního registru klientských informací). Soud má taktéž z tvrzení žalobkyně za prokázané, že v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků žalovaný načerpal částku 60 000 Kč a uhradil celkem částku 88 968 Kč, když bylo případně na žalovaném, aby prokázal opak.5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že se v daném případě jedná o absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, což soud dovozuje z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný ze zapůjčených peněz žalobkyni uhradit. V žalobkyní předložené listině je obsaženo ustanovení obsahující závazek dlužníka původnímu věřiteli zaplatit částku sestávající z jistiny a smluvního úroku ve výši 69,09 % ročně. Žalovaný by tak měl uhradit celkově 177 936 Kč. V případě, že by byla smlouva uzavřena, jednalo by se o úroky ve smyslu § 2392 či § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů a úrok je sjednáván za účelem generování jejího zisku, nekryje individuálně odůvodněné finančně náročnější či rizikovější obchody, které by byly z pohledu právní úpravy akceptovatelné. Ujednání odpovídající úroku 69,09 % ročně je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 občanského zákoníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle současné úpravy § 2392 občanského zákoníku) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejího sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami. Tato sazba v dané době nepřekračovala v průměru 10 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru.6. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o úvěru a s ohledem na skutečnost, že úrok je pojmovým znakem daného typu smlouvu, dospěl k závěru, že toto oddělit nelze.7. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost, než žalobkyni vrátit poskytnutou částku – jistinu ve výši 60 000 Kč. Právním důvodem vzniku pohledávky s ohledem na neprokázání tvrzení o uzavření smlouvy a absolutní neplatnost smlouvy jako celku, není závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, ale plnění žalobkyně z neexistujícího či neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tedy jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Provedenými listinami však bylo zjištěno, že žalovaný již částku 60 000 Kč uhradil, resp. žalobkyni uhradil celkově dokonce 88 968 Kč, a k úhradě tak v dané věci nezbývá ničeho. Za takové situace soud přistoupil k zamítnutí žalobního návrhu.8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci neúspěšná a žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.